Když se mýlí Tarantino a spol.
Pozdvižení a „kontroverze“ k festivalu v Cannes patří. Jsou součástí folkloru, rituálu, image. Ať už je to Jean-Luc Godard visící za plátno v Palais v roce 1968, aspirantky hvězdnosti pózující na pláži, nebo feministky protestující proti nedostatečnému zastoupení režisérek. Zvláštní kategorií o sobě je pak hlavní soutěž. Rozhodnutí porot bývají často v rozporu s názorem kritiků, kteří se během festivalu ke každému snímku ve svém vlastním hodnocení vyjadřují, nebo k preferencím publika, jež se vyjadřuje během projekcí svými hlasivkami.
Ukázkový příklad přinesl letošní ročník, jenž skončil 22. května. Zlatou palmu získal snímek Já, Daniel Blake britského (i canneského) veterána Kena Loache. Příběh o truhláři z Newcastlu chyceném po nemoci v pasti neúprosného britského sociálního systému rozhodně nepatřil mezi snímky favorizované, tedy ty, které vzbuzují během festivalu nejpozitivnější odezvu a největší „buzz“. Před vyhlašováním se mluvilo hlavně o německé komedii Toni Erdmann režisérky Maren Ade a psychologickém thrilleru Paula Verhoevena Elle. Ani na jeden se nedostalo. Nicméně, letošní ročník není ani tak anomálií – jakkoliv by se to mohlo kvůli míře „šoku“ zdát – , ale potvrzením víceméně běžné canneské praxe.
Rozhodnutí poroty, s nimž ostatní vášnivě nesouhlasí nebo je „překvapením“, lemují dějiny hlavní soutěže. Třeba Taxikář v roce 1976. I předseda poroty, spisovatel Tennessee Williams snímek kritizoval kvůli „potěšení z prolévání krve“. Hlavní trofej si zase v roce 1994 prý nezasloužil Pulp Fiction: Historky z podsvětí, ale Tři barvy: červená. Jedno takové rozhodnutí se ostatně týká samotného Loache. V roce 2006 zvítězil s dramatem o irském odboji Zvedá se vítr, které rozhodně nijak nevyčnívalo, což mu možná pomohlo v kombinaci s angažovaným tématem.
Cannes si totiž na své politické angažovanosti (a oceňování „mistrů“) zakládá. Představa, že jsou rozhodnutí poroty jen izolovaně o „umění“, je naivní. Některé poroty pak občas přehlídku berou jako politickou platformu. Vezměme si třeba rok 1960 a Sladký život Federica Felliniho. Dnes film považovaný za mistrovské dílo byl sice favoritem, ale určitě mu na cestě ke Zlaté palmě neuškodilo, že se proti němu ostře vymezila katolická církev, která jej kritizovala kvůli „volné morálce“. Příkladem zřejmě nejvýraznějším je rok 2004, kdy jury vedená Quentinem Tarantinem udělila uprostřed amerických voleb hlavní cenu anti-bushovskému filmu Michaela Moorea Fahrenheit 9/11. Podle mnohých bylo i vítězství Já, Daniel Blake politické. Porota prý oceněním spíš než kvalitu díla odhalila touhu předvést z luxusu Cannes vlastní sociální cítění k ekonomickému zoufalství pracující třídy. Festivalu v Cannes se i letos věnujeme detailně. Vedle festivalového reportu jsme zaostřili i na dva filmy, které se podělily o cenu za režii – Zkouška dospělosti (Bacalaureat) Cristiana Mungiu a Personal Shopper Oliviera Assayase.
Pokud plyne z malého průletu dějinami „canneské kontroverze“ nějaké poučení, pak to, že Cannes může na výjimečnost díla poukázat, ale rozhodně mu ji nepojistí, pokud dílo výjimečné není. Což ukáže hlavně čas. A neúspěch na festivalu zase výjimečnost nesebere, pokud film výjimečný je – jako třeba Dobrodružství Michelangela Antonioniho, které při uvedení v Cannes v roce 1960 pohořelo, protože formálně i vypravěčsky předběhlo dobu.
P.S. V březnu zemřel režisér Jan Němec, jehož poslední film Vlk z královských Vinohrad bude uvedený v karlovarské soutěži. Namísto tradičního nekrologu otiskujeme text, který je podle nás „nekrologem“ podle Němcova gusta – Přepis části jeho semináře o scénáři, látce a dramaturgii realizovaném na pražské FAMU. Vnímáme jej jako připomenutí přemýšlení a přístupu k filmu jednoho z nejvýraznějších československých režisérů.