Bez-ohledné dospívání / Adolescent
Seriály jsou v moderním době jakýmsi románovým čtením na pokračování. Více či méně zábavným vhledem do současných společností, v nichž se často dějí věcí. A to nejen díky obsahu, ale i formou – pokud se podaří vystoupit z přednastavených formátů streamovacího seriálového světa. Čtyřdílná série Adolescent – v níž třináctiletý Jamie Miller (Owen Cooper) zavraždil stejně starou spolužačku – se vymyká obojím, obsahem i formou. Otázkou je tedy i to, jak jedno ovlivňuje druhé, jak jedno s druhým souvisí, a zda technologický efekt dokáže sám o sobě přinášet něco takového jako umění. Čtyřhodinový pobyt v prostředí, v němž se odehrává vyšetřování a mentální i fyzické zpracovávání vraždy, je sugestivní horor možná i právě proto, že se každý díl odehrává v jednom filmařském zátahu v reálném čase.
Kontinuita bez střihu zvyšuje kontaktní dojem, podobně jako vysuté pohledy shora svého času vytvářely dojem božího oka. I tento pohled zevnitř času nabízí vlastně nelidskou bez-ohlednou perspektivu. Buddhistické spočinutí v dění, neosobní vidění, které paradoxně umožňuje tu největší osobitost doteku výpovědi a tolik zvyšuje drásavost sledovaných událostí.
A slovo událost je tu na místě, jakkoliv se toho z hlediska peripetie tradiční psychologické sociální detektivky zase tolik neděje. Všechno běží uvnitř času, který je najednou dlouhý a drásavý tak, až z něj divák touží vyskočit, jenže to pořád nějak nejde. Námitka: nestačilo by pak pouze událost vhodně inscenovat, aby „sama zahrála“, a nebyla by potom autorem dobrého filmu sama technologie, která se naladila na ten nejvhodnější program, s jehož pomocí se proniká do lidských srdcí a myslí? Program, který vtahuje, a je pak skoro jedno, co se uvnitř v čase bude hrát, vždy to bude působivé, hypnotické či vtahující?
Ne úplně, i když kdo ví…? Scénáristé Jack Thorne a Stephen Graham, který v sérii také výtečně hraje Jamieho otce, měli šťastnou ruku ve výběru událostí. Zatčení, škola, psychologický posudek, rodina – tam všude je ale potřeba událost teprve najít, objevit, scénáristicky vypreparovat. Nejčastěji se autorům bude vyčítat, že zcela pominuli rodinný svět oběti, Jamieho zavražděné spolužačky. Jenže právě ona stojí stranou jako nutkává výčitka, které se nelze zbavit. Ve skutečnosti se ale zapisuje do všeho, co se děje, i když si jí nikdo moc nevšímá, je v každé části plynoucího času jako nekončící a věčné chybění.
Chybí i Jamie. Poslední epizoda soustředěná na rodinu proto není jen otevřením mokvající rány viny, která konečně jako jisté osvobození vytéká do prostoru a jednou se vyčistí a nahradí ji věčná jizva, ale vyjadřuje i to, co je vztah – rodičovská, sesterská láska, láska vůbec. Ve stopách druhých v jejich nepřítomnosti je fyzické centrum veškerého láskyplného dění, které se oživuje, až když ten druhý nějak není.
Psychologickým vrcholem série je třetí část. Jamie, v naprosto výjimečném vyjádření Owena Coopera, který slovo herec či hrání posouvá na jinou úroveň, se tu utká s psycholožkou, jež na něj píše znalecký posudek k soudu. Psychologická hra projekcí a přenosu fyzicky zpřítomňuje psychickou energii, která rozhýbává lidská těla. Souboj o porozumění, o přetavení vlastní iluze do reality, o podmanění instituce, ale také zhroucení všeho iluzivního a předvedení možností destrukce, která se přes ovládání šikovného intelektu dere jako mohutná vlna na povrch. Prožít Jamieho, stávat se Jamiem, který není pevným subjektem, nýbrž souběhem všemožných sil, jež vidíme, cítíme, (ne)chápeme. Psychologicky je takové pojetí nemožné, protože pohlcuje odstup a s ním i jakékoliv posuzování. Filmově je ale dokonalé. Vyvolávající tělesný odpor, a nakonec podobné oddechnutí, které osvobozuje i vyčerpanou psycholožku.
Originální název Dospívání (Adolescence) klade důraz na složité vývojové období s jasným přesahem do života každého z nás. Nechce být jedinou šokující kauzou, ale spíše případovou studií zachycující pasti a nástrahy současného přechodového rituálu k dospělosti, který je stále více ovlivňován osamělým pobytem ve virtuálním světě a perverzní hrou proměnlivých sociálních rolí. Seriál, který běží skoro v každé rodině a nikdy úplně nemá konce. Stejně jako otázka, kdo za tu hrůzu a tekuté zlo může, když vlastně na první pohled neudělal nikdo nic špatně.