Vidět, či nevidět barvu? / „Barevný casting“ v současné audiovizi

Diskutovat nad správnou barvou pleti historických královen nebo elfů v adaptacích díla spisovatele J. R. R. Tolkiena se v posledních letech stalo evergreenem internetových fór. Nejnověji u Královny Kleopatry z produkce Netflixu. Předně jde o důkaz nízké kultivovanosti mediálního prostoru a bohužel také o demonstraci všudypřítomného, často podvědomého rasismu. Rostoucí diverzitu v kultuře si není třeba vždy idealizovat, často je motivovaná zištně. Je však nemístné stavět se proti tomuto aspektu komerce výrazněji než proti jakémukoli jinému.

Doslovná reprezentace reality?

V divadelní praxi byli herci různých etnik běžně obsazováni mimo historicitu či tradici už z praktických důvodů. Lokální soubor nemohl pokaždé shánět „správné“ herce. Tento problém ostatně trvá dodnes, jak dosvědčí každý středoevropský soubor, který chce sehrát Othella. Divadlo však vždy mělo jen volný vztah k realistické stylizaci. Předpoklad, že by fyziognomie postav, je vlastně celkem nový. V mnoha kulturách nemohly hrát divadlo ženy, takže i jejich role ztvárňovali muži. Na hercově vzhledu obecně příliš nezáleželo, pokud nebyla postava specificky spjata s nějakým vizuálním symbolem, který pak přehnaně zviditelňovaly i...