Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Vítěz Cannes 2016 / Já, Daniel Blake / Socialismus pro horních deset tisíc

Vítěz Cannes 2016 / Já, Daniel Blake / Socialismus pro horních deset tisíc

zoom / Dominika Prejdová / 11. 7. 2016

Dramatem Já, Daniel Blake, čerstvě oceněném Zlatou palmou v Cannes, rozšiřuje britský veterán Ken Loach jádro svého díla, jenž tvoří společensky angažované filmy se sociální tematikou. Po čistě zábavném Andělském podílu navazuje na snímky, v nichž jedinec válčí s nespravedlivým systémem, ať už v současnosti (Výhybkáři, 2001) nebo minulosti (Zvedá se vítr, 2006). S neskrývaným idealismem opět vypráví o obyčejném hrdinovi z dělnické třídy. Přitom platí, že postoj znamená styl a styl znamená postoj, jak stálo v manifestu hnutí Free Cinema, jehož je Loach – v tomto případě ne příliš důstojným – dědicem.

Nedostatek osobní angažovanosti a dobře míněný idealismus nemůže Loachovi nikdo upřít. Což se ukázalo i v jeho projevu při přebírání Zlaté palmy. V něm upozornil na důsledky neoliberalismu a naši povinnost vytvářet alternativu. Diváci ve fracích a róbách patřící k deseti procentům bohatého světa tleskali stejně bouřlivě, jak silně se dojímali během projekce. Loachův proslov měl jistě svoji sílu. Zároveň ale vynesl do popředí, že vyhrocená angažovanost může fungovat na pódiu, ale o poznání méně ve filmu samotném.

Hledala-li hlavní porota silné emoce, jak se nechala slyšet na začátku festivalu, v Já, Daniel Blake je našla vrchovatě. Film o truhláři a vdovci po infarktu, kterému byrokratický stát s absurdním sociálním systémem odmítá přiznat podporu, je jako dobře pracující stroj naprogramovaný s cílem předat přesně formulované poselství a přesně dávkované emoce. S intenzitou úderů kladivem.

Loach cíleně vytváří černobílý obraz světa: staví proti sobě dobré chudé a zlý systém. Už první, titulková scéna avizuje styl vyprávění – Blake se snaží vysvětlit administrativní pracovnici svou situaci, zatímco ona se ho snaží dostat do předem daných políček a kategorií, z nichž vychází, že Daniel je práce schopný. Aniž jej divák vůbec spatří, Daniel je vykreslen coby hrdina se zdravým rozumem a smyslem pro humor, jenž poukazuje na absurdity systému a bojuje s nimi. Vytrvale chodí a vysvětluje. Snaží se jednat v rámci nastavených pravidel, a teprve když to nejde, bouří se. Ale i svůj hněv artikuluje důstojně. Tím se řadí k typickým, specificky vykresleným Loachovým postavám: chudým lidem zachovávajícím si svou důstojnost, pro něž je hněv krajní možností. Neukazuje tak ale nic autentického nebo sociálně-kritického. Naplňuje idealistickou fantazii bohatých o chudých.

Loach tak nevytváří psychologicky propracované postavy, ale ilustruje jimi svou tezi. Podobně pracuje s konflikty – Daniel je dobrý člověk, musí prodat vše, ale své nářadí neprodá, naopak se stará ještě o děti svobodné matky, kterou potkal na sociálce. Učí je truhlařit a je to moc baví. Také děti jsou jako ze socialistické čítanky, přednášejí moudra, která neodpovídají jejich věku.

Řada recenzentů vyzdvihovala jako nejdojemnější a nejsilnější scénu, kdy svobodná matka hltá vyhladověle jídlo z konzervy v charitě. Oceňovali zřejmě, že Loach ukazuje, že lidé hladovějí nejen v Africe, ale i bohatém západním světě. Scéna sice vychází ze skutečnosti, ale Loach jí opět svým exploatačním stylem (polopatické vykreslení servírování večeře dětem a Blakeovi, kdy si matka sama odpírá) zbavuje její případné původní síly. Scéna zároveň ilustruje základní narativní slabinu filmu, který je celý vystavěný bez nuancí, stylem „z A vyplývá B“. Dcerce se posmívají kvůli rozpadajícím se botám, v následující scéně se matka uchyluje k prostituci, aby jí mohla koupit nové. Jakékoliv vnitřní drama je okleštěné na tezi.

Na druhou stranu, jednoduše emocionálně podané poselství má jistě svou hodnotu, kterou svět v krizi potřebuje a snadno na ni uslyší. I tak ale faktem zůstává, že Zlatou palmu získal snímek, který ničím nepřekračuje průměr autorova díla. Jakkoliv není třeba přeceňovat dosah canneské trofeje – loňský vítěz Dheepan také nijak nevynikal a v kinech úspěšný nebyl –, ocenit ale některý z podstatně formálně i vypravěčsky inovativních snímků v soutěži jako například American Honey britské režisérky Andrey Arnold nebo Staying Vertical Alaina Guiraudieho by mohlo mnohem více symbolicky podpořit autorský film.

Přečteno 1436x

Článek vyšel v časopise Cinepur #105, červen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #113

#113

říjen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY zoom

Síla boxovat, síla prohrávat / Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Olivier Assayas vs. Cristian Mungiu / Francouzská hladkost vs. rumunská tíha

Vítěz Cannes 2016 / Já, Daniel Blake / Socialismus pro horních deset tisíc

Every Thing Will Be Fine / Něco je špatně

Oheň na moři / Lekce z periferie

Sicario / Žánrový traktát o neuchopitelném zlu

Syn Saulův / Rozostření existence

Kukuřičný ostrov / Spiritualita v kukuřici


DALŠÍ Z RUBRIKY

Polanski se vrací do Krakova. Natočí film o svém dětství

Nicolas W. Refn spustí online platformu s filmy, hudbou a texty

Polibek konvertovavšího psíka / Druhá strana naděje

Abrakadabra! Olomoucký festival PAF láká na první jména

Editorial 113: Werner Herzog

Od Nezlomného po Sůl a oheň / Filmy se stále starší pamětí

Transcendentální zážitky reality / Dokumentární tvorba Wernera Herzoga

Srdce ze skla / Herzogovy variace na heimatfilm


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Olivier Assayas vs. Cristian Mungiu / Francouzská hladkost vs. rumunská tíha

Syn Saulův / Rozostření existence

Život Adély / Nekomplikovaná první láska

Imaginární lásky / Prchavost a intenzita v těsném objetí

Ivetka a hora / Slova bez myšlenek nemohou jít do nebe


RUBRIKY

anketa (22) / český film (68) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (119) / editorial (87) / fenomén (67) / festival (54) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (109) / komiks (10) / kritika (703) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (597) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (94) / rozhovor (150) / scénář (4) / soundtrack (34) / téma (831) / televize (83) / tisková zpráva (1) / událost týdne (188) / video (2) / videoart (16) / videohra (51) / web (39) / zoom (148)

Cinepur #105 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #105, červen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Nikdy nejsme sami / V pasti a v panoptiku (Antonín Tesař, kritika)

Boj / Válka bez vítězů (Martin Šrajer, kritika)

ZagrebDox 2016 / Rodinná pouta v multiplexu (Vítězslav Chovanec, report)

Undertale / Odhodlání nezabíjet (Michal Böhm, videohra)

„V mém víkendovém světě. . .“: Jiný pohled na fandom (Henry Jenkins, téma)

Náprava škod / Femslash fanouškovství (Iveta Jansová, téma)

+ více...