Znamení doby / Kolaps a apokalypsa v kinematografii devadesátých let

„Vypadá to, že konec je tu. 

Globální oteplování, rasové nepokoje, fundamentalistické výboje, nukleární zbrojení, bakteriální mutace, hněv třetího světa, rozklad měst, zkorumpované náboženství, drogová závislost, byrokratická neschopnost, zjednodušování ekologických problémů, bezohlednost korporací, kolabující světové trhy, paranoidní domobrana, AIDS, vyčerpávání přírodních zdrojů, mladí lidé bez perspektivy a mnoho, mnoho dalších ukazatelů společenské kondice společně naznačují, že jsme v krizi.“

Vyhlížení konce

Úvodní citát pochází z první kapitoly sbírky esejů amerického publicisty Douglase Rushkoffa Playing the Future: What Can We Learn from Digital Kids (1996). Při jejím čtení se nakonec ukáže, že přes všechny neblahé ukazatele existuje naděje. Cesta podle autora vede přes teorii chaosu, internet a pozvolnou evoluci lidstva, kterou předznamenávají zdánlivě nevinné zábavy tehdejších dětí a mládeže – skateboarding, mecha anime nebo sliz značky Gak.

S odstupem třiceti let se tahle vize příliš nenaplnila. Řada tvrzení vyznívá naivně a čtení knihy občas připomíná procházku po hřbitově dávných ideálů opřených o přehnanou víru v liberalismus a samoregulační mechanismy...