Tarot a terapie / A pak přišla láska…
Jedním z překvapení sezony je, že slepou skvrnu filmů takzvané nové české intimity představuje jejich širší sociální přesah. Šimon Holý i Tomasz Wiński – spoluautoři radikálně vyznívajícího manifestu volajícího po větší odvaze, autenticitě a aktuálnosti v tuzemské kinematografii – ve svých letošních vztahových dramatech nepochybně konstruují věrohodnou výseč moderní společnosti. Ani v jednom případě ale není jasné, zda skrze partnerské a rodinné krize směřují k obecněji platné výpovědi, případně nakolik jsou si vědomi, jak jejich filmy mohou vyznívat.
Hranice lásky prozkoumávají veřejně diskutovanou oblast otevřených vztahů a polyamorie. Pokusnými zvířaty jsou dobře situovaní přitažliví lidé živící se architekturou. Jejich habitat je příhodně laboratorní: vkusné minimalistické interiéry vyzařují chlad, který současně čím dál více prostupuje i soužitím sexuálně experimentujícího páru. Naznačuje tím ale film, že takové zahrávání si s partnerskou intimitou je specifickým výrazem zpovykanosti zajištěné vyšší střední třídy – bezdětných kariéristických párů? Obhajuje film monogamii? A dává vlastně prostor k identifikaci i divákům mimo velkoměstská centra?
(Poznámka: Jak vyplynulo z promítání Hranic lásky v jihomoravském Kyjově a následné diskuse s tvůrci, třídně, regionálně i věkově odlišné publikum film oslovit dokáže. Hlasování po projekci nicméně odhalilo, že velká většina přítomných nedávala portrétovanému vztahu šanci na další budoucnost – oproti tomu diváci v Praze prý naopak více věřili tomu, že Petr a Hanka partnerskou krizi překonají.)
Film A pak přišla láska… Šimona Holého o sbližování matky s dcerou se dotýká tématu spirituálních influencerek a ezoteriky. Připouští, že výklad tarotových karet může dopomoci léčivému účinku terapie; rodovému hojení, jehož cílem je zastavit další postup generačně předávaného traumatu. Zaznívají zde autentizující zmínky vyjadřující rezervovanost k vakcínám proti covidu. Zůstávají však bez komentáře, a to přestože Helena Houdová a další ezo influenceři se v pandemii těmito postoji přiblížili k antivaxerské scéně.
Osobně mi je ale přístup filmu sympatický. Spiritualita je stále v médiích vysmívaná a degradovaná natolik, že si pro jednou méně předpojatý pohled zaslouží. Tarotové seance ve snímku získávají dost místa na to, aby nepůsobily jako magická okna do lidské duše, ale víc jako terapeutická sezení v chýši čarodějně vyhlížející psycholožky. Skeptické naladění dcery Sáry vůči new age nesmyslům navíc léčitelce Zdeně zajišťuje uspokojivou opozici. A pokud mysteriózní rozměr zážitku v očích utrápené klientky, matky Kristýny, nakonec dopomůže celé hojivé přeměně, dá se proti tak účelnému placebu něco namítnout? Ve srovnání s filmy typu Domácí péče, které ženské duchovno zkratkovitě líčí spíše jako jurodivou poblouzněnost, je A pak přišla láska… rozhodně osvěžující.
Holého film ostatně ani neaspiruje na dalekosáhlou výpověď. Na to je příliš skromný a komorní. Limity převážně proměňuje v klady. S takřka výhradně feminním obsazením a několika málo lokacemi pozorně a trpělivě prochází chráněnými místy, v nichž ženy mohou nacházet vzájemnost a sesterství. Cyničtější autor by marketingové focus groups nahlédl jako šarádu, v níž účastnice podléhají oblbujícím reklamním formulkám. A předražený léčivý pobyt by vykreslil jako past na důvěřivé zoufalky. Nepopiratelným vítězstvím filmu je, že tyto snadno zesměšnitelné jevy dokáže uvěřitelně prodat jako příležitosti k opravdovému sblížení, sdílení a metaforickému zašívání otevřených srdečních ran.
Velký podíl na tom má přirozený projev snad všech ústředních hereček, zejména pak Pavly Tomicové v roli matky. Její rezignovanost je hmatatelná, a přitom nijak kašírovaná. Dostačuje monotónní bručák, sem tam nějaké to popotažení nosem a slzavé krůpěje stékající po obličeji, který není třeba nijak křivit; stačí prostě mluvit o tom, co uvnitř bolí. V realisticky šumlaných dialozích je bezobsažné výplně minimum. Oproti režisérovým Zrcadlům ve tmě, v nichž se kvízový koncept otázek a odpovědí v celovečerní stopáži přece jen občas zadrhával, cyklil a rozpíjel do příliš dlouhých chvil trapného ticha, nový film hladčeji následuje celou očistu, hromadí napětí a dává průchod katartické úlevě. Tempo a důraz rozhovorů nejsou statické, ale proměňují se s ohledem na ráz konverzací: nervní bloudění za volantem, zprvu váhavá a poté bouřlivější sezení, letargicky zhulené žbleptání.
A pak přišla láska… proto v lecčem připomíná vyzrálejší upgrade Holého studentského filmu Málo lásky, v němž o víkendu na chalupě také probublává rodinný konflikt. Místo zbrkle konstruované zápletky a nahodilé stylizace se ale v nejnovějším snímku vše podřizuje nerušeně plynoucímu vyprávění; styl je více neviditelný a méně předvádivý. Také oproti konceptuálním, místy až ornamentálním Zrcadlům jde znovu o zřetelný posun v celkovém výrazu, a to směrem k účelnosti a přístupnosti. Strukturní promyšlenost (ale i tematická příbuznost: ženská sebeláska) nicméně zůstává. Tentokrát je ale jemněji vpravená do rámujících, nenápadně se obměňujících scén z Kristýniny práce, jež jako by odpovídaly titulní a závěrečné straně útlé povídky.
U Holého – stejně jako Wińského – novinky přitom nelze hovořit o herectví a scénaři jako o dvou od sebe odříznutých doménách. Pokud něco tvůrci nové intimity přinášejí do českého filmu, je to určitě otevřená komunikace, respektuplné rozpínání mezilidských bariér a vysoký kvocient emoční inteligence. Principy sdílnosti a zranitelnosti pronikají filmařskými postupy i děním ve filmech. Herečky a herci nejsou jen zvenčí přizvanými performery, ale aktivními spolutvůrci s náležitě přiznaným kreditem, kteří s projektem putují třeba už od vývojové fáze. Signatáři manifestu volajícího po nekompromisním autorství paradoxně pracují tak, že část autorských pravomocí s důvěrou postupují dál, do užšího tvůrčího kolektivu.
A pak přišla láska… i Hranice lásky jsou vztahovými dramaty, za nimiž jsou kromě nesčetných hodin filmařské práce vidět také hodiny odsezených terapií, poctivé introspekce i poznávání druhých. Totéž tak trochu vyžadují od diváků, alespoň pokud chtějí film po projekci dlouze rozebírat s ostatními. Kdo nemá odžito nebo považuje komunikační otevřenost za zbytečnou přítěž, se může v těchto filmech ztrácet. Holého snímek je ale i přes četnost hlubinných dušezpytů dostatečně vstřícný ke komukoli, kdo by potřeboval totéž absolvovat s vlastními rodiči nebo potomky. Zcela zjevně jde o počin zamýšlený jako vícegenerační, aniž by ale cokoli slevoval ze svých zásad.
Publikování manifestu těsně před premiérou v karlovarských soutěžích, zdá se, oběma filmům spíše uškodilo. Mnohdy rázná rétorika textů vybudila očekávání směrem k převratným experimentům a dosud nevídané obnaženosti, kterou ale tyto filmy nemohly – a ani nezamýšlely – nabídnout. Otiskly v sobě neokázalou křehkost, hloubavost a kontrolovanou spontaneitu, která může působit samozřejmě a obyčejně, ale v tuzemsku stále samozřejmá ani obyčejná není.
Status radikálně mladého bijáku místo toho převzal našňupaný BANGER. (viz komentář „Wiński píše manifesty, Sedlák točí filmy“ na ČSFD), jehož „progresivnost“ a „autenticita“ je nicméně úplně jiného druhu než u obou intimních dramat. Zatímco Sedlákova přiznaně mainstreamová hitovka svým zašpiněným smartphonovým vizuálem a nahláškovanými dialogy umně skrývá, že ve skutečnosti šlape podle velmi klasických vypravěčských a žánrových pravidel, o poznání citlivější filmy o lásce naopak civilním realismem navádějí k niterné, důkladně psychologizující sondáži. A zatímco BANGER. ústí v hlasitý moralistní odsudek, Holý s Wińským místo zobecňujících společenských komentářů nechávají sociální kontury nezaostřené. Obojí má svoje místo, obojí je potřeba.
A pak přišla láska…
ČR 2022, režie a hudba: Šimon Holý, scénář: Šimon Holý, Pavla Tomicová, Sára Venclovská, Tereza Hofová, Eliška Soukupová, kamera: Jana Hojdová, střih: Sabina Mladenová, hrají: Pavla Tomicová, Sára Venclovská, Tereza Hofová, Eliška Soukupová ad., 85 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 1. 12. 2022).