Cinefilní kontroverze a nejlepší film historie
Konec roku přinesl poměrně raritní jev – cinefilní kontroverzi. Jako časopis pro moderní cinefily ji přirozeně nemůžeme přejít. Je jí výsledek ankety o nejlepší filmy všech dob, kterou od roku 1952 pořádá každých deset let britský filmový časopis Sight and Sound. Čtyři dekády byl „nejlepší“ Občan Kane (1941). V roce 2012 jej sesadilo Vertigo (1958) Alfreda Hitchocka, které se ale na vrcholu neohřálo a čerstvě přední místo zaujal snímek Jeanne Dielman, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (1975) belgické režisérky Chantal Akerman. Zachycuje tři dny ze života vdovy ve středních letech, jež rutinně ve svém bytě vykonává domácí práce: vaří synovi, stele postel a občas sexuálně obslouží zákazníka. Esteticky radikální, hypnotizující snímek nenápadně prostupuje zesilující se pocit úzkosti a blížící se zkázy.
Zmíněná „kontroverze“ vyplynula z toho, že film natočila žena a je zároveň považován za zásadní dílo feministické kinematografie. Hlasování tak bylo podle kritiků výsledků aktivistické. Podlehlo politické korektnosti a woke kultuře, jež tlačí do popředí diverzitu a ženy. Takhle rychlý vzestup žebříčkem – v roce 2012 byl snímek na 35. místě – není přece normální. Ani patřičný, tvrdí kritici. Postupovat je třeba pomalu, prověřeně časem, netřást s osvědčenými hodnotami a kritickým konsenzem.
Až na to, že Jeanne Dielman je film prověřený časem. Dlouho patří ke klasice filmové avantgardy i feministického filmu. Nejde tak o žádný okrajový snímek, který by teď na výsluní vynesli uvědomělí jedinci, kteří rozšířili řady hlasujících a údajně upřednostňují ideologii před skutečným uměním. Otázka, jestli je vítězství Jeanne Dielman špatně, nebo dobře, je tak trochu irelevantní. Co na tom, že se výsledek liší od našeho vkusu a preferencí. Pro toho, kdo má film skutečně rád, to musí být dobrá zpráva. Ne důvod k obavám, že se filmové umění ocitá v ohrožení ideologickým diktátem. Stejně tak je dobře, že se do žebříčku nově prosadily třeba snímky Achipatponga Weerasethakula (Tropická nemoc, 2004) nebo Sedmikrásky (1966) Věry Chytilové. Novinkou letošního hlasování je pak zatím největší přírůstek filmů z uplynulé dekády včetně Uteč nebo Portrétu dívky v plamenech (vysoké 30. místo), právě nad ní by se přitom dalo argumentovat, že do výběru nepatří. Dvojnásob při pohledu na filmy, které vypadly (Sedmá pečeť nebo Dotek zla). Takhle by ale šlo vypichovat filmy donekonečna a ptát se třeba, kde je Howard Hawks, indické filmy nebo více dokumentů. Ale k čemu. Vždycky bude něco chybět a něco přebývat. Prvenství Jeanne Dielman je vlastně svým způsobem to nejlepší, co se anketě i cinefilii mohlo stát. O filmu se mluví, na filmu záleží. Díky „kontroverzi“ kolem ankety se dostane prostřednictvím mainstreamových médií i k dalším divákům. V tom je nakonec největší přínos jakýchkoli filmových anket – které jsou samy o sobě často příliš zužujícím a kanonizujícím formátem. Při procházení stovky titulů je pak zásadní ještě jedno: pocit radosti nad tím, co všechno je a co dokáže kinematografie, a pocit až spiklenecké sounáležitosti se skupinou lidí, kteří z vášně pro kinematografii udělali svůj život.
Užijte si poslední číslo roku 2022. Do toho dalšího už pro vás redakce připravuje oblíbenou anketu o nejlepší filmy uplynulého roku. Uvidíme, jak „kontroverzní“ bude.
Jindřiška Bláhová
šéfredaktorka