Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes

Výroční 75. ročník festivalu v Cannes byl prvním po dvou covidových letech realizovaný plně bez zdravotních opatření. Zaskočení z té náhle nabyté svobody pohybu kompenzoval stín události naléhavější, války na Ukrajině. Ovšem podobně jako loni se ve festivalových snímcích velká traumata celé společnosti promítla zjevně v mnohem osobnější podobě. Postavy řady letošních soutěžních filmů ukázaly plný rejstřík osamění, jako kdyby z toho mělo vyjít, že osamění nelze nijak utéct. 

1. Marnost

Ústřední postavou soutěžního filmu režiséra Jerzyho Skolimowského EO (název, který by do češtiny šel nejlépe přeložit asi jako Ijáček) je osel. Domestikované pracovní zvíře je zcela odkázáno na dobrou nebo zlou vůli lidí. Ta je v tom směru nevyzpytatelná, často vede k opaku původně zamýšleného. A když se Ijáček nakonec sám konečně může ke komusi přidat, snad tedy poprvé alespoň trochu dle své vůle a citu, přidá se ke stádu krav a je to cesta fatální. 

Postavit do středu příběhu postavu s tak nízkým, vpravdě nejnižším možným společenským statusem bylo možné klasifikovat skoro jako scenáristický žánr. A když už ne osel (právě že zvíře užitkové, lidmi vyšlechtěné, bez predátorských pudů),...