Na rozbouřených vlnách satiry / Trojúhelník smutku

Švédský režisér Ruben Östlund zvítězil na festivalu v Cannes před pěti lety s filmem Čtverec, kousavou kritikou chování elit a absurdit ze světa moderního umění. Ziskem Zlaté palmy vyvrcholil i jeho letošní návrat do Cannes, když uspěl s dílem snáze uchopitelným a přístupnějším. I Trojúhelník smutku ale hovoří o svých tématech se vzácnou, byť tentokrát o něco méně nápadnou komplexitou. 

Okouzlující úvodní scéna castingu, která představuje mladého modela Carla (Harris Dickinson), otevírá první ze tří dějství. I Carl by se rád prosadil v soutěživém prostředí, přestože dobře ví, že pohlední muži zde vždy stojí ve stínu krásných žen. Ostré lokty má i jeho partnerka Yaya (Charlbi Dean Kriek), tak trochu mrcha, což záhy prokazuje na večeři v luxusní restauraci. Hádat se, kdo zaplatí účet, přece můžete nehledě na svou movitost, nebo ne? Poučení je zřejmé: sebemenší nesoulad v rozložení peněz vede k nerovnosti moci. Jak ironické, že motto módní přehlídky z úvodu hlásá „Všichni jsou si rovni“.

Östlund skládá narativ rafinovaně. Na první pohled ledabyle spojený triptych středometrážních anekdot skrývá důmyslnou vyprávěcí konstrukci. První akt z prostředí modelingu – vedle přímého komentáře krutého světa prodejné krásy jako takového –...