Mýtus extrémních hororů v současné kinematografii
„Mezi nezapomenutelné patří například scéna z filmu Suspiria, v níž se jedna z obětí zamotá do ostnatého drátu, nalepení špendlíku na oční víčka spoutané mladé hrdince tak, aby nemohla zavřít oči a byla nucená sledovat řádění vraha (Děs v opeře, 1987), detailní záběr na setkání zubní čelisti s hranou stolu v Tmavě červené, dívka s useknutou rukou malující bílou kuchyň načerveno (Tenebre) či hrdinka topící se v jímce plné zetlelých obětí (Phenomena a.k.a. Creepers, 1984).“
Martin Jiroušek, „Shockorama Romana Holého“, in: Premiere, květen 2000
„Jste jen potrava, myslí si muž v masce z lidské kůže a nahazuje motorovou pilu někde uprostřed Texasu, zatímco v šedém světě opuštěného skautského tábora slaví návštěvníci smrtí svůj poslední Pátek třináctého, stejně jako jiní Halloween pod dozorem Mikea Myerse – čistého zla nové epochy. V té době krev slavila svůj triumf a k ní se přidaly i další kusy lidské anatomie. Italové prosadili žánr gore, soustředěný na brutalitu a syrovou nechutnost drastických scén. Díky režisérům jako Dario Argento, Lucio Fulci, Mario Bava a jeho syn Lamberto Bava, Riccardo Freda či Sergio Martino máme možnost pokochat se pohledem na kanibaly požírající...