S Renée Fleming v Aeru / Met: Live in HD jako první alternativní obsah

Projekt přímých přenosů operních představení Metropolitní opery v New Yorku do kinosálů v různých zemích světa – byl zahájen v roce 2006; přesto vstoupil za tuto krátkou dobu do širokého povědomí veřejnosti v zahraniční i u nás. Operní sezona 2011/12 byla již jeho šestou sezonou a projekt neustále expanduje: přenosy či záznamy Metropolitní opery shlédlo během roku celkem 1 800 000 diváků v 868 kinech ve 35 zemích.

Následující text je mírně zkrácenou a upravenou verzí výběru z autorčiny bakalářské práce, který vyšel v Cinepuru #82.

Projekt Met: Live in HD – přímé přenosy operních představení Metropolitní opery v New Yorku do kinosálů v různých zemích světa – byl zahájen v roce 2006; přesto vstoupil za tuto krátkou dobu do širokého povědomí veřejnosti v zahraniční i u nás. Operní sezona 2011/12 byla již jeho šestou sezonou a projekt neustále expanduje. Z původní stovky kinosálů zejména na severoamerickém kontinentu, kde se s přenosy v prosinci 2006 začínalo, to o rok později bylo už 632 kin v 19 zemích po celém světě s celkem 935 000 diváky. V sezoně 2008/2009 počet přímých přenosů opět vzrostl – na deset představení, a spolu s ním stoupla i další čísla: přenosy či záznamy Metropolitní opery shlédlo během roku celkem 1 800 000 diváků v 868 kinech ve 35 zemích.

Na počátku druhé sezony projektu, tedy v roce 2007, se na podnět operního manažera Martina Cikánka do projektu zapojilo i pražské artové kino Aero a stalo se tak prvním kinosálem v zemích střední a východní Evropy, který na přenosech participoval. V sezoně 2011/2012 mohli čeští operní fanoušci přímé přenosy zhlédnout v téměř 30 českých a moravských kinech. Společnost Aerofilms, která je držitelem licence pro přímé přenosy z Metropolitní opery v New Yorku do České republiky, na základě úspěchu projektu v tuzemsku získala právo sublicencovat rovněž kina ve střední a východní Evropě. Nyní projekt zaštiťuje kromě České republiky na Slovensku, v Chorvatsku, Rumunsku, Polsku, Maďarsku, a jedná o expanzi do Slovinska a Bulharska.

Následující text přináší informace o dosavadním průběhu celého projektu, který může sloužit i jako učebnicová ilustrace marketingových strategií v současném zábavním průmyslu. Průnik opery a filmového představení, na němž je Met: Live in HD založen, totiž umožňuje jak operním producentům, tak provozovatelům kin zásadním způsobem rozšířit okruh svého působení a také výši potenciálních tržeb, které by – nebýt této intermediální hybridizace – nepochybně poklesly.

Opera mezi voskovým válečkem a HD projektorem

První přímý přenos z Metropolitní opery v New Yorku – představení Mozartovy Kouzelné flétny – do takřka stovky kin v USA, Kanadě, Velké Británii, Norsku, Dánsku a Japonsku se uskutečnil 30. prosince 2006. Přestože se jednalo o přelomovou iniciativu nového generálního ředitele Met Petera Gelba, která byla součástí nové širší strategie Metropolitní opery, navazuje tento projekt zároveň na průkopnické aktivity v oblasti nových technologií, které byly newyorskému opernímu domu vlastní již od jeho založení.

Uveďme alespoň stručně ty klíčové: V roce 1901 pořídil během představení Metropolitní opery knihovník Lionel Mapleson první živou nahrávku operního představení na světě, když zaznamenal jednu z árií Massenetovy opery Le Cid za pomoci Edisonova fonografu. O deset let později, v lednu 1910, následovalo experimentální rádiové vysílání částí oper Tosca a Cavalleria Rusticana/Pagliacci, které byly přenášeny ze střechy operního domu několika stovkám posluchačů v Newarku v New Jersey.

První operou, jež byla z Metropolitní opery celá živě vysílaná na rádiových vlnách, byla 25. prosince 1931 Humperdinckova Perníková chaloupka. Pravidelné sobotní odpolední rozhlasové přímé přenosy se brzy staly velmi populární a rozšířily se do dalších zemí. V sezoně 2010/2011, kdy oslavily své 80. výročí, je bylo možné slyšet na rádiových stanicích nejen ve Spojených státech amerických a v Kanadě, ale i v 27 evropských zemích (v České republice je vysílá Český rozhlas 3 – Vltava), Austrálii, Jižní Americe, Japonsku, Číně a na Novém Zélandu.

Na sklonku roku 1948 se po několika předešlých pokusech uskutečnil první kompletní televizní přímý přenos, když televizní stanice ABC pomocí čtyř kamer živě přenášela slavnostní zahájení sezony – Verdiho operu Otello. Odhaduje se, že přenos mělo naladěno takřka půl milionu amerických televizních přijímačů. Pravidelné televizní přímé přenosy však byly zahájeny až téměř o třicet let později. První z nich se uskutečnil 15. března 1977, kdy televizní společnost PBS (Public Broadcasting Service) sdružující na 350 nezávislých televizních stanic v celých Spojených státech amerických, odstartovala projekt Live from the Met přímým přenosem opery La Bohèmas Lucianem Pavarottim a Renatou Scotto v hlavních úlohách. Odhaduje se, že tento první přenos sledovaly čtyři miliony lidí. Na konci 80. let se série přejmenovala na The Metropolitan Opera Presents, což reflektovalo skutečnost, že se již nejednalo o přímé přenosy, ale televizní vysílání záznamů, které byly natočeny předem (navíc z důvodů masivního využití televizní techniky často v rámci speciálních představení bez publika v hledišti). V roce 2007 Metropolitní opera nahradila dosavadní televizní vysílání záznamů novou sérií s názvem Great Performances at the Met, jenž na televizních obrazovkách zhruba s měsíčním zpožděním ze záznamu uvádí inscenace, které byly živě přenášeny do kin v rámci projektu Met: Live in HD.

Za vším hledej Bowieho

Po přechodném období jednoho roku, kdy v pozici generálního ředitele Metropolitní opery působil její dosavadní šéf Joseph Volpe (v čele Met působil od roku 1990) společně se svým následovníkem, se 1. srpna 2006 stal Peter Gelb jejím plnohodnotným šéfem. V nové funkci musel čelit faktu, že mezi lety 2000 až 2006 poklesly tržby Metropolitní opery zhruba o 15 %. Jakkoli nejsou důvody tohoto poklesu zcela jednoznačné (jako jedna z rozhodujících příčin se uvádí i rána, kterou turistickému a zábavnímu průmyslu v New Yorku zasadily útoky z 11. září 2001), hlavním úkolem Petera Gelba bylo tuto situaci zvrátit. Nový ředitel vsadil na několik strategií, jejichž cílem bylo operu revitalizovat a oslovit nové diváky. Mimo dramaturgických změn se jednalo o dvě nabídky cenově zvýhodněných vstupenek – jednak v již tak nejlevnější sekci hlediště Metropolitní opery – tzv. Family Circle – se cena lístku snížila z 26 dolarů na 15, nabídka Rush Tickets pak umožňuje zakoupit 200 lístků z hledištní sekce Orchestra tzv. na poslední chvíli (dvě hodiny před představením) za 20 dolarů. Peter Gelb stál rovněž za otevřením Galerie Arnolda a Marie Schwartzových v jižním foyer budovy Metropolitní opery v září 2006. Každou sezonu jsou v galerii k vidění dvě až tři výstavy, jež jsou vždy obsahově spjaty s inscenacemi uváděnými v Metropolitní opeře. Po nástupu nového vedení se rozjela i činnost Met Opera Radio, nové rozhlasové stanice s 24 hodinovým provozem, fungující pod hlavičkou americké satelitní rádio společnosti Sirius. Od svého spuštění 25. září 2006 vysílá Met Opera Radio jak přímé přenosy oper, tak vzácné záznamy z rozsáhlého archivu Metropolitní opery.

Zdaleka nejvýznamnější iniciativou Petera Gelba však byl „vstup opery do digitální éry“ v podobě projektu Met: Live in HD. Podle Gelbových vlastních slov mu prvotní myšlenku vnuklo jeho předešlé zaměstnání – v největším hudebním vydavatelství vážné hudby ve Spojených státech amerických, Sony Classical, jehož prezidentem byl mezi lety 1995 a 2005. Kolega z marketingového oddělení Sony mu připomněl, jakým způsobem vydal v roce 2003 své nové album Reality zpěvák David Bowie. Bowie tehdy uspořádal v londýnských Riverside Studios koncert pro 450 lidí, který byl živě přenášen do 88 kin ve 26 zemích. To Gelba inspirovalo: „Met je skvělá značka, máme fantastický produkt, ale nikoho dosud nenapadlo, jak bychom ho mohli distribuovat po celém světě.“^[1]

Díky projektu Met: Live in HD dostal cíl oslovit nové diváky naprosto jiný rozměr – z tisíců diváků, kteří mohou zhlédnout operní představení v budově Metropolitní opery v Lincolnově centru, se staly miliony potencionálních operních fanoušků po celém světě, kteří si mohou zajít na přímý přenos operního představení z Metropolitní opery do svého oblíbeného kina, v městě, v němž žijí, v prostředí, jež znají, a za náklady, které jsou pro ně přijatelné.

Výběr představení, která byla do projektu přímých přenosů zařazena, odráží zmíněné dramaturgické změny, jež provedl Peter Gelb ve funkci nového generálního ředitele Met. Z počátku Met: Live in HD nabízel především klasická díla operního repertoáru. Operní hity (jako byla například Mozartova Kouzelná flétna či Rossiniho Lazebník Sevillský. v sezoně 2006/2007; Pucciniho Bohéma v sezoně 2007/2008 nebo Donizettiho Lucia z Lammermooru z téhož roku) ale už tehdy doplňovaly premiérové produkce současných oper (První císař Tan Duna v sezoně 2006/2007 či Adamsův Doctor Atomic v sezoně 2008/2009). Postupně se nakonec do programu Met: Live in HD dostala i díla uváděná na jevišti jen vzácně (například Massenetova Thaïs, Pucciniho Vlaštovka nebo Faustovo prokletí Hectora Berlioze v sezoně 2008/2009).

Proč bychom se netěšili…

Úspěch projektu byl – mírně řečeno – masivní. První sezona Met: Live in HD nabídla od prosince 2006 do dubna 2007 celkem šest přímých přenosů operních představení. Na základě toho, že mnoho přímých přenosů bylo již ve velkém předstihu vyprodáno, se Metropolitní opera rozhodla v lednu 2007 začít uvádět v kinosálech rovněž projekce záznamů těchto operních představení pod názvem Encores (v České republice nese tento cyklus název Přidáváme). Během první sezony dosáhla návštěvnost 325 000 diváků (počítaje v to diváky přímých přenosů i záznamů) ve 230 kinech.

V následující sezoně 2007/2008 se počet přenosů rozšířil na osm, a i nadále vzrůstal počet zapojených kin – na 632 kinosálů v 19 zemích ke konci sezony. Odhad, že návštěvnost této sezony by mohla dosáhnout 1 milionu diváků, byl bezmála naplněn – diváků bylo nakonec „jen“ 935 000. V sezoně 2008/2009 počet přímých přenosů opět vzrostl – na deset představení, a spolu s ním i další čísla: celkem 1 800 000 diváků v 868 kinech ve 35 zemích.

Dotazníkové šetření provedené firmou Shugoll Research pro americkou národní asociaci pro operu Opera America ve 34 amerických městech během projekce přímých přenosů oper Bohéma a Peter Grimes v březnu a dubnu 2008 ukázalo, že projekt Met: Live in HD kromě financí z něj plynoucích plní i účel, který jím Metropolitní opera sledovala: vytváří širší zájem veřejnosti o operu. Z 5 300 respondentů jich 20 % nebylo v posledních dvou letech na opeře v divadle, 5 % pak dokonce uvedlo, že operní představení v divadle nenavštívili nikdy v životě. Met: Live in HD je ale oslovilo natolik, že do kina na operu přišli. 92 % respondentů uvedlo, že po zhlédnutí přímého přenosu v kině se chystají na operní představení do divadla, ať již přímo do Metropolitní opery nebo do jiného operního domu. Opakovaná návštěva je u diváků Met: Live in HD častá – 74 % z nich v dotazníku uvedlo, že na přímém přenosu již byli v minulosti.^[2]

Pokud jde o příjmy ze vstupného na živá vystoupení přímo v newyorské budově Metropolitní opery, kontinuální propad tržeb, který probíhal od roku 2000, se Gelbovi podařilo zastavit a zvrátit už v roce 2007.

Žižkovský operní kinosál

Skutečnost, že klíčovou institucí pro projekt živých přenosů newyorských operních představení promítaných na plátno se stalo žižkovské kino Aero, nebyla náhodná a vyplývala z několika okolností. Kino, spravované od roku 1997 občanským sdružením Pro-Aero, se dlouhodobě zaměřuje na inovativní programovou skladbu určenou i menšinovému publiku, přičemž atmosféru kina významně doplňuje nedávno rekonstruovaný bar. Od roku 2000 je Aero členem Europa Cinemas, sítě která sdružuje a finančně podporuje kina uvádějící evropské filmy.

V kině běží vedle cyklů určených pro různé věkové vrstvy publika (od představení Babybio pro nejmenší děti a jejich rodiče s projekcemi se sníženou hladinou zvuku a částečným osvětlením v sále a Aero dětem!, v němž na promítání pohádek navazují workshopy, až po představení pro seniory za zvýhodněné vstupné) i řada dalších akcí, které zvyšují vazbu mezi kinem a jeho diváky. Každý měsíc je v kině pořádán jeden večer Aero naslepo spočívající v promítání divákům předem neznámého snímku s tím, že dobrovolné vstupné je vybíráno až po projekci podle toho, jak se daný snímek divákům líbí. Jiným typem speciálních představení je Filmjukebox, večer v jehož rámci je každý měsíc promítnut film, o jehož uvedení předtím rozhodnou diváci svým hlasováním na internetových stránkách. Dramaturgicko-produkční tým kina Aero stojí rovněž za projektem Cinema Royal, který vznikl v květnu 2010 a od té doby uvedl několik filmů na velmi netradičních místech (mimo jiné v opuštěné továrně Waltrovka či ve skladu kulis Národního divadla). Tyto aktivity vykazují s projektem Met: Live in HD jistou podobnost – klíčovou část diváckého zážitku netvoří jen zhlédnuté dílo, ale samotná návštěva kina a představení prezentované coby jedinečná událost.

Významnou roli v rámci fungování kina sehrálo založení distribuční společnosti Aerofilms v roce 2006, která se od té doby vypracovala na jednu z nejstabilnějších značek mezi malými českými distributory (v současné době ovládá zhruba 2 procenta českého trhu a hraje důležitou roli v uvádění artových či festivalových titulů). Pozice kina Aero v kontextu Met: Live in HD je výjimečná, neboť vysoká míra jeho provázanosti s distribuční společností Aerofilms – držitelem licence – je zcela jasná. Tato dílčí vertikální integrace, při níž odpadají mnohdy rozdílné zájmy provozovatele kina a distributora, s sebou nese jistotu a posílení pozice na trhu a činí z Aera ideální výchozí bod pro rozjetí nového projektu.

S nabídkou uvádět přímé přenosy oslovil na počátku roku 2007 distribuční společnost Aerofilms operní manažer Martin Cikánek. Ivo Anderle, který má v Aerofilms na starosti akvizice, Cikánkovu nabídku okomentoval slovy: „Málem jsme ho vyhodili. Naše typické publikum je spíš alternativní. Opera? Párkrát v dětství jsem na ni musel a z nudy jsem spočítal všechny žárovky na lustru třikrát. [...] Nakonec nás přemluvil. Technicky to není jednoduché ani levné. Přistoupili jsme na riziko hlavně proto, že se tehdy všude mluvilo o možnosti uvádět v artkinech i jiné věci než jen filmy. Ale nikdo nevěděl jaké a my jsme chtěli být první.“^[3]

Důležité bylo i to, že kino Aero patří mezi jeden z prvních sálů, které se zapojily do procesu digitalizace – tedy přechodu z 35mm filmových kopií na digitální projekci obrazu a zvuku (jedním ze zakladatelů kina Aero je Petr Vítek, jehož občanské sdružení Pro-DIGI podporuje digitalizaci kinematografie v České republice). Aeru se na počátku sezony 2008/2009 podařilo uzavřít novou smlouvu o partnerství se společností SONY, díky níž kino získalo nový projektor VPLFW300L (který komfort při sledování přenosů z Met výrazně zvýšil), a v červnu 2010 byla digitalizace sálu završena koupí projektoru Sony CineAlta 4K, jenž plně odpovídá specifikacím Digital Cinema Initiatives.

Opera coby (nejúspěšnější) alternativa

V souvislosti s digitalizací kin se často hovoří o vzájemném ovlivňování nových technologií a dramaturgií kin: „Digitalizace radikálně mění zaběhnuté obchodní schéma prodeje filmů a jejich distribuce. Mění se i nabídka filmových formátů a doposud poslední stoprocentně filmová instituce, kino, náhle nabízí mnohem komplexnější spektrum audiovizuálních akcí, bez nichž by si v nové éře nedokázala udržet diváky a alespoň na chvíli získat převahu nad stále rozmanitější televizní nabídkou.“^[4] Přemysl Martinek v právě citovaném článku ovšem upozorňuje i na to, že speciálně v českém kontextu přináší digitalizace i další výzvy. Digitalizace byla původně vnímána jako jedna z možností, jak zpestřit distribuční nabídku v kinech. Výroba digitálních kopií je nesrovnatelně levnější než výroba distribučních 35mm kopií a optimisté v těchto nižších nákladech spatřovali šanci, že se distribuční firmy odváží uvádět i náročnější (a tudíž divácky riskantnější) tituly. Praxe však ukázala, že digitalizace přináší přesně opačný efekt – díky tomu, že digitální kopie je možné uvádět teoreticky v neomezeném počtu kin současně, začala i malá jednosálová kina (jež dříve musela čekat na to, až k nim kopie filmových trháků doputují z multiplexů) uvádět divácké hity hned v premiérovém týdnu, a prostor pro artové filmy se tak defacto vytratil. Není proto divu, že i pro „renovované sály [...] je dnes zdaleka nejvýhodnější opustit autorské filmy a svému publiku nabídnout tzv. alternativní obsah – přímé přenosy či záznamy oper, rockových koncertů nebo fotbalových zápasů.“ Je to totiž jeden z mála způsobů, jak vlastní programovou nabídku odlišit od jiných kinosálů.

Met: Live in HD byl prvním celosvětově fungujícím projektem, který lze termínem „alternativní obsah“ označit. Aerofilms se na základě pozitivní zkušenosti s tímto cyklem rozhodli i pro uvádění dalších projektů mimo rámec standardního promítání celovečerních hraných filmů v kinosálech. V roce 2009 začaly přímé přenosy Baletu Pařížské opery a Bolšoj baletu, v roce 2010 se pak pod názvem NT Live přidaly přímé přenosy činohry a muzikálu z Národního divadla v Londýně. Paralelně s baletem a činohrou Aerofilms zakoupila i licenci k uvádění přímých přenosů živých vystoupení světových hudebníků. Postupně tak bylo možné v Aeru (a až patnácti dalších kinech po celé republice, které se do těchto projektů Aerofilms zapojily) bylo možno zhlédnout koncert Robbieho Williamse (20. 10. 2009), společné vystoupení čtyř metalových kapel The Big Four, na němž vystoupily Metallica, Slayer, Megadeth a Anthrax (22. 6. 2010), koncert skupiny Simply Red (19. 12. 2010) a koncert jazzového muzikanta Jamieho Culluma (1. 5. 2011).

Z komentáře, který Ivo Anderle z Aerofilms pronesl na adresu alternativního obsahu v rámci semináře Digitální věk kin – jak oslovit filmového diváka v digitální éře,^[5] ovšem vyplývá, že zkušenost s těmito ostatními typy přímých přenosů není zdaleka tak pozitivní jako v případě Met: Live in HD. Dle Anderleho mají nejslabší diváckou odezvu přímé přenosy NT Live; živé koncerty pak vyžadují velmi zvláštní a vždy specifický typ propagace pro danou cílovou skupinu – fanoušky konkrétního interpreta. Čím je tedy dána popularita operních přenosů, které v návštěvnosti převálcovaly i melodickou intonaci Jamese Hetfielda a riffy Kirka Hammetta?

Opery mají v jednom ohledu překvapivě blízko k žánrovým filmům. Díky čtyři sta let dlouhé tradici mají pevně ukotvené konvence, které charakterizují jejich výstavbu, způsob inscenování i divácká očekávání. Operní konvence jednoduše přinášejí jistotu – publiku, distributorovi i provozovateli kina –, která standardnímu celovečernímu filmu není vlastní, neboť každý většina filmů představuje svého druhu prototyp. Jako a priori žánrově zcela jasně definovaný umělecký tvar má opera již předem (tedy i v době, kdy není inscenovaná) zajištěny potencionální diváky.

Zážitek z operního představení je krom toho v prostředí kinosálu zprostředkovatelný snadněji než zážitek z činohry či rockového koncertu. Oproti prvnímu disponuje mnohem větším množstvím audiovizuálních atrakcí a na rozdíl od druhého nedochází k žádné zásadní změně v pozici diváků – v kině, stejně jako v opeře, sedí publikum v pohodlných sedačkách a nekřepčí v kotli pod pódiem.

Filmovému (či možná spíše televiznímu) formátu jsou ostatně přenosy z Metropolitní opery přímo uzpůsobeny. To je umožněno zejména změnou perspektivy, kterou nabízí vždy minimálně 10 kamer, jež jsou během přenosu používány. V celcích je zachycena celá scéna, konverzace jsou řešeny protipohledy postav, ve vypjatých momentech kamera zabírá tvář sólisty ve velkém detailu. Sledování přímého přenosu operního představení, v němž dynamiku vytváří střih mezi těmito různými typy záběrů, se tak vzdaluje statickému vnímání opery v kamenném divadle (což zároveň mění i poměr, jakým se na výsledném zážitku z operního představení podílejí sluchové a zrakové vjemy, ve prospěch vizuální složky).

Dalším odlišením přímých přenosů od návštěvy operního představení v divadle jsou přestávky (trvající obvykle 30 minut) vyplněné rozhovory s interprety, dirigenty, ale i jevištními techniky. Moderátorem těchto pauz je zpravidla jedna z hvězd Metropolitní opery (která v dané inscenaci zrovna neúčinkuje), jako je Renée Fleming, Susan Graham či Natalie Dessay. Moderátorky provázejí diváky již před samotným představením: publikum na začátku přenosu na plátně sleduje, jak se v New Yorku pomalu zaplňuje sál Metropolitní opery a jak se za oponou staví dekorace. Aura nedotknutelnosti opery jako vysokého umění se tak boří či minimálně narušuje; není jasná hranice mezi jevištěm a hledištěm, mezi filmem a divadlem, a potažmo ani mezi Prahou a New Yorkem.

Úspěch projektu Met: Live in HD tak vyplývá i z toho, že odpovídá současnému trendu inovací produktů v oblasti kultury, kdy i po tzv. vážně kultuře lidé požadují určitou formu zábavy. Zábavy, která navíc ideálně uspokojuje jak kulturní, tak společenské potřeby lokální komunity – zpřístupňuje operu divákům, kteří se do důvěrně známého prostředí „svého“ kina odhodlají jít na něco zcela „nového“.^[6]

(Úvodní foto: Rheingold v režii Roberta Lepage, Met 2011)

• Poznámky:
• 1. CONRAD, Peter. Opera from New York in your home town? Easy. Just go to the pictures. The Observer. Sunday 22 April 2007, s. 11.
• 2. Shugoll Research. Metropolitan Opera Live in HD Survey. [cit. 2011-04-29]. Dostupné z www.shugollresearch.com/news/documents/opera_report.pdf.
• 3. BRDEČKOVÁ, Tereza. Na operu do kina. Respekt, 2009, roč. 10, č. 5, s. 54.
• 4. MARTINEK, Přemysl. Zapomeňte na Jarmusche, jdeme na fotbal! Dnešní alternativa vůči mainstreamu. Cinepur. 2010, roč. 17, č. 70, s. 006.Dostupné z http://cinepur.cz/article.php?article=1900
• 5. Seminář se uskutečnil v kině Aero dne 15. dubna 2011.
• 6. Článek uvádí vybrané informace a závěry bakalářské práce DOHNALOVÁ, Kamila. Metropolitan Opera: Live in HD v kině Aero. Deskripce a vyhodnocení úspěšností marketingových aktivit během prvních dvou sezon. Praha, 2011. 73 s. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra marketingové komunikace a public relations. Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Jan Halada, CSc.