Těžce vybojovaná svoboda České televize
Není úplně běžné, aby se krátce po Novém roce několik dní po sobě scházely tisíce lidí na různých místech Prahy, rozhodnuti chránit demokracii. Přesněji řečeno, aby bojovali za svobodu veřejnoprávní televize v té době ohrožované politickými manipulacemi. V novinách se poprvé od listopadu 1989 objevilo slovo okupační stávka, popularita rostla odborům, malým liberálním stranám a tak dále. Součástí tohoto cirkusu, který tak pěkně zpestřovalo alternativní vysílání Jany Bobošíkové, jsme byli my všichni, takže nemá smysl o něm dopodrobna vyprávět.
Režiséři Radim Špaček a David Čálek po celou dobu "akce" natáčeli na obou stranách barikády, a tak vznikl dokument Bezesné noci, který se postupně představil na festivalech v Jihlavě, na Jednom světě, na Finále Plzeň a na Febiofestu. Dokument je to mimořádně povedený. Konfrontuje revoluční nálady až zápal s neumětelstvím zpravodajského týmu Jany Bobošíkové. Všichni protagonisté událostí s režiséry mluví velmi otevřeně, pak už jen stačilo vypíchnout nejpůsobivější momenty, jako "uličku hanby" pro Janu Bobošíkovou plnou plivanců, umělce, jak jako jeden muž skandují "hanba" a tleskají si do rytmu, mladíka, tuším že z pardubického sportovního gymnázia, koktavě předčítajícího sportovní zprávy v umakartových kulisách či vzrušené politiky uléhající na velíně do spacích pytlů.
S odstupem času a bez emocí nám film ukazuje, jací jsme byli, co všechno jsme pokládali za spravedlivý souboj s mediální moci chtivými politiky. Není to sice příliš hezký pohled, ale budiž, Česká televize by pod Hodačovským vedením asi nedopadla úplně dobře. Jak si však ČT dokázala poradit s uhájenou svobodou je dobře patrné z dopisu adresovaného Radimu Špačkovi, který od vedoucího dramaturga této instituce režisér Bezesných nocí dostal poté, co chtěl, aby ČT dokument odvysílala. Je poměrně krátký, v podstatě milý a vstřícný:
"Vážený pane režisére, již před časem jsem dostal za úkol posoudit, zda by Česká televize měla zájem zakoupit a odvysílat váš dokument Bezesné noci. Musím poctivě napsat, že jste natočil dobrý dokument o celé té velmi smutné epizodě v dějinách České televize. Já k tomu nemám osobní a emocionální vztah, neboť jsem v té době v ČT nepracoval a nestraním žádné skupině, která se v tomto konfliktu moci, práva a odpovědnosti angažovala. Myslím si však, že Bezesné noci dokumentují velmi smutnou krizi České televize, ve které nebylo vítězů ani poražených. V současné chvíli se k tématu krize v ČT nechceme na naší obrazovce vracet. Zejména proto, že dnešní Česká televize je – soudím – již výrazně proměněnou institucí.
Přátelsky Václav Kvasnička, vedoucí dramaturg.
Takže k té proměněné instituci. Česká televize je největší česká veřejná instituce, které se změny zatím stále vyhýbají. Původní tvorba je zcela neuspokojivá, a to nejen ta hraná, ale i dokumentární a publicistická. Kultovní pořady typu AZ kvíz, Hodina pravdy nebo nejnověji Pošta pro tebe vypovídají o stavu ČT asi nejlépe. Neustálá snaha konkurovat komerční televizi, neschopnost investovat do zkvalitnění pořadů, práce pro stovky "filmařů", kteří by si jinde ani neškrtli, slabomyslný výběr časů pro kvalitní filmy v rámci filmového klubu, to vše působí neuvěřitelně trapně. Ke krizi se již vedení programu vracet nechce, což je způsobeno asi tím, že všichni ti, kteří z krize vyšli jako vítězové (pan Kvasnička si sice myslí, že nikdo nevyhrál, ale pan generální Janeček a další patří mezi hlavní aktéry stávky), vypadají ve filmu trochu jinak, než jsme zvyklí. Neschopnost docenit tento film jako poměrně razantní a ojedinělou zprávu o mediálním a politickém prostředí v Čechách svědčí o strachu, který tuto instituci asi stále obchází. Je to strach univerzální, hlavně nic "neposrat", držet se mantinelů, nenaštvat politiky a diváky atd. To, že Česká televize nemá žádnou tvář a působí dojmem průměrného média, je toho nejmarkantnějším důsledkem. Takže pan Kvasnička si může v klidu hlídat to "svoje" a nepouštět divákům nic depresivního, čti kádruje práci jiných podle ideologického klíče.
Možná je dobře, že se Bezesné noci na obrazovku nedostanou, protože místo aby se objevily v hlavním vysílacím čase na ČT1, běžely by nakonec stejně někdy v jedenáct večer, nejlépe v úterý na druhém kanálu, aby je opravdu nesledoval jen tak někdo. Podobný "přátelský" dopis by však neměl zůstat bez odezvy. Ne ani tak kvůli samotnému filmu, ale především proto, že panu Kvasničkovi a dalším se film líbí, ale nechtějí ho uvést, protože pojednává o události, o které se už podle pana Kvasničky nemá mluvit, psát, natáčet, natož vysílat. O čem by se teda vysílat mělo? O zvířátkách? O úspěších nového vedení? To, že ČT odmítla jediný český dokument o události, která několik měsíců hýbala celou společností, je srovnatelné s tím, jako kdyby třeba odmítala vysílat dokumenty o 17. listopadu (letos jsme se dočkali pouze reprízovaných dokumentů, protože nic nového už asi nemá smysl dělat, když má ČT tak bohatý archiv). To, že se režisérů nikdo pro jistotu ani nezastane, to, že si i ostatní novináři nechávají podobné věci líbit, a to, že nějaký pan Kvasnička může psát podobně dementní dopisy a vylhávat se z toho, za co ho každý týden platí statisíce českých domácností, je jednoduše neuvěřitelné. Ale co, takových problémů je u nás přece dost a podle mínění mnoha lidí se s nimi nedá nic dělat. A právě hlavně o tom jsou Bezesné noci. O nadšení spláchnutém do hajzlu vlastní malosti a důležitosti.