Binderiana

V několika předcházejících číslech Cinepuru vycházelel na pokračování komiksový přepis traileru německého snímku Binderiana (1974) režiséra Marka Bindera. Po jeho přečtení, resp. zhlédnutí se nám v září ozval bývalý spolupracovník na filmu, překvapený naším zájmem o tento polozapomenutý film, a nabídl nám pomoc při kontaktování jeho autorů, pokud bychom měli zájem o otištění dalších, z velké části dosud nepublikovaných materiálů souvisejících s Binderianou. Na jeho emotivní dopis, který otiskujeme níže, jsme zareagovali s radostí kladně, a díky tomu se nám podařilo získat jednak od pana Jiřího Š. a jednak od samotných autorů snímku vzácné dokumenty odkrývající dramatický proces vzniku dnes už legendární, ačkoli málo známé Binderiany. (-red-)

V Přelouči dne 26. září 2005

Vážená redakce Cinepuru,
jsem znepokojen.

Ano, obligátní úvod mnoha dopisů, deníkových záznamů, rozhovorů. Zne-po-ko-jen. Označení stavu, jenž je příznačný pro mnoha záhadami obestřený, 30 let starý snímek Binderiana. Žádný hluboký vryp do zlatého fondu světové kinematografie film neudělal. Málokdo si dnes již vzpomene na ukoptěné, rozervané, neklidné a mnoha narativně-technickými nedostatky oplývající drama, „mystickou komedii”, jak ji nazývali autoři, Binderianu. Příběh, který však právě přes všechny své chyby a kompromisy je tak intenzivní a tak sugestivní jako málokterý.

Jsem šťastný, že po tolika letech byl film znovuobjeven a věnovali jste mu prostor v několika číslech časopisu.

A tak je mé znepokojení rázu čistě radostného. V mé krvi se znovu škvíří neklid a rozlévá se znovu ten nádherně zlověstný pocit, že tady se dotýkám/e) čehosi, co nás přesahuje, možná se rouháme, ale míříme ke hvězdám a v příběhu ze špinavých zemí a špinavé doby vyprávíme unavený prastarý mýtus. Pravidelné, pečlivé, soustředné kruhy mýtů se protínají se zmatenými úhlopříčkami našich rozechvělých životů a vytvářejí zcela odlišný diagram, v němž to dávné se otiskuje do přítomného a obráceně. Mám radost z nádherného chaosu Binderiany.

Byl jsem velmi překvapen, že se o Binderianě vůbec ví. Ačkoliv sám jsem vždycky všem, kdo chtěli kdy poslouchat mé názory na kinematografii, film doporučoval, jak by bylo možno ho opravdu vidět, sehnat, zjistit o něm něco, když se léta o Binderianě, kdoví na čí přání, mlčelo? Nijak. A nyní přicházíte Vy s celou sérií textového i obrazového materiálu!

Možná bych Vám mohl pomoci, jako jeden z osvětlovačů na Binderianě jsem samozřejmě nebyl jaksi „u zdroje”, ale znal jsem další členy štábu, možná by se podařilo je i po letech sehnat. Producent Schmidtke, by pro Vás mohl uvolnit práva na otištění doprovodných textů, rozhovorů, fragmentů ze scénáře apod., a snad se ozvou na Vaše dopisy i hlavní tvůrci, režisér Marko Binder a scenárista Lipnik. A pikantní bonbónek pro Vás: měl jsem kdysi i telefonní číslo na Agnes Moldackou. Ale o tom zas někdy příště, chcete-li!

Velmi Vás zdravím a přeji mnoho úspěchů. Věrně Váš čtenář

Jiří Š.

P. S.: Prosím, pokud se Vám ozve někdo ze „svaté trojice” Binder, Moldacká, Lipnik, dáte mi vědět? Přál bych si vědět, jak teď žijí, kde jsou, co s nimi je. Děkuji Vám. J. Š.

1. DOPIS („MANIFEST”) MARKO BINDERA A JOŽKY LIPNIKA PAULOVI SCHMIDTKEMU

Vážený pane producente (Paule),

jsme znepokojeni. Proč? Máme přece všechno, jsme moderní lidé. Koupeme se v teplé vodě a vybíráme si své přátele, milenky a milence. Ale! Bůh mlčí. Jeho mlčení padlo na lidi. Tak se vyjádřil jistý jezuita po shlédnutí Sladkého života. Chceme jít dál! A Vy, Paule, nám musíte pomoci!

A tak přemýšlíme, jaký film pro Tebe natočit, co potřebuješ právě Ty, nejen jako producent a obchodník s uměním, ale co ve skrytu duše hledáš, po čem se tážeš stejně jako my, stejně jako každý myslící obyvatel téhle planety. Doba se překlenula do propastného nihilismu a my sedíme uprostřed té kotliny, možná je to časovaná bomba, ale možná jen umělá hrozba a výstraha nám, kteří jsme pohřbili ideály, kteří jsme pohřbili Boha. V tuto chvíli začíná náš film a nová etapa našich životů, Paule. Víš, jak dlouho jsem hledal námět, téma, myšlenku, až potom mi došlo, že nehledám příběh, ale že hledám sebe, své místo a svého Boha. Novinová zpráva, kterou objevil Jožka Lipnik, byla tím správným impulsem. Co na tom, že to byla kachna, ale ten pocit, emoce v ní obsažená, mě natolik oslovila, že jsem v tu chvíli věděl. Ano, takový je můj Stvořitel! Zdánlivě bezmocný, tělesný stařec, který už všechno vzdal, senilní autor, který uvěřil, že jeho postavy žijí svými životy (takový je ve vší úctě k jeho genialitě poslední dobou i Hermann Schlechtfreund...). Přichází do vyprahlé země, vyhřezne z útrob oceánu jako nafouklá naplavenina, ne snad mršina, avšak ve svém odpudivém, hrozivém aspektu (Vzpomeň na tibetské démony, které jsem Ti ukazoval!), zároveň však bezmocný. Tento bezmocný Bůh – obr, Atlant, možná poslední obyvatel bájné Atlantidy – se zcela dobrovolně rozhodne vystoupit na břeh (vybere si právě Polsko!) a vydat se těm, kdo ho najdou, zcela všanc! Není to úžasné? Myslím, že nejsme sami, komu to tak připadá! Například Agnes je naprosto nadšená! (A Marko Binder je z toho úplně paf! To píšu jako režisér o herci, v těchto případech se vždycky rozdvojuji, mám tak pronikavější uvažování a možnost nadhledu nad sebou samým).

Možná si říkáš: Ano jistě! Bůh! Veliké téma, ale kde je v té látce atraktivita a potenciální kasovní úspěch, který hledám? Odpovědí je samotný příběh, Stařec (ať je kým chce) totiž ztrácí postupně na důležitosti, je přítomen, je zhmotněn a kolem něho se vše odvíjí, ale paradoxně se vlastně nic nezmění, svět zůstává světem a lidé lidmi, existence a potvrzení vyšší síly, která vše způsobuje, nevyléčí svět, nezabrání živočišným touhám a sexualitě, aby určovala naše jednání. Freud se setkal s Jungem ve snu přitažlivé ženy.

Všechny ty zápletky, celá ta detektivní, napínavá linie a později i inklinace k žánru road-movie nebo film-noir, v našich končinách zastoupeném snad jen Wajdovým, nepříliš kvalitním Popelem a démantem, to jsou ostatně jen chytře vystavěné berličky, na jejichž pozadí sledujeme cosi úplně jiného. Je to jako alchymický proces, při němž se ti, kdo přijdou do kontaktu s Dědem, proměňují, přetvářejí své životy, své postoje a jejich osudy jsou přetaveny masivní rukou Titána. Ten v závěru záhadně mizí a zůstává jen prchavý pocit doteku s čímsi, co nás přesahuje! Ale dosti o tom, vše se dočtete ve scénáři.

Žádáme Vás o pomoc. Žádáme moderní film, který se nebojí hloubek oceánu. Jako filmaři, umělci odmítáme zůstat zevlovat na břehu jako Felliniho bohéma v závěru Sladkého života. My známe tu obludu, která vyvřela z hlubin. Chceme ji zkoumat. Poznat! Je-li mrtva, pak, chcete-li, pitvat. Se soucitem a láskou chceme sestoupit do těch hlubin a projít se městem, v němž Děd kdysi žil. Žádáme, abyste financoval naši exkurzi na Atlantidu, Paule. Možná žádáme mnoho. Pro nás je to však teprve začátek!

Toto je zrod nové kinematografie! Budeme u toho první a Vy, přispějete-li svým nejen finančním, ale i lidským vkladem, také, s námi! Hurá a hopla do toho, pane Paule Schmidtke!

s úctou
Jožka Lipnik, Marko Binder

21. května 1971, psáno v Café Bismarck, Vídeň

2. BINDERIANA – fakta

3. Z KORESPONDENCE MEZI REŽISÉREM MARKO BINDEREM A DRAMATURGEM RUDOLFEM HÜBKE

Rudolf Hübke:

Milý Marko a vy ostatní!
Musím říct, že po přečtení nástinu děje (nebo co to vlastně je?) jsem pocítil zmatek a rozčarování, ale hlavně smutek. Nevím, kdo je pan Lipnik a Tvoji další „spoluautoři”, ale mám dojem, že ses obklopil lidmi, kteří, přes nesporné nadání a osobitou imaginaci, ukrývají v sobě nějaký zásadní problém, bolest, stesk, který ale nejsou (nebo nejste) schopni popsat a definovat přímočaře, a tak se schováváte do formální vyprávěnky o fatální lásce dvou zaprodanců. Vím o Tvé inklinaci k těm různým metanaracím, citacím citací a vím, co všechno dovedeš navykládat o postmoderně, ale ten Váš příběh takovým chce a zároveň nechce být! Já v něm vidím Tvé touhy, vidím v něm i Tvou krizi sexuální identity, Marko, ale zároveň to všechno musím číst za šklebem záměrně naivní narace a záměrně pokleslé detektivky. Nemůžu říct, že mě toto pnutí nevzrušuje, ovšem v tuto chvíli bojuji se dvěma postoji k jedné látce. Na první přečtení vidím jednorozměrné ploché postavy uprostřed fabule (která ještě ke všemu není po řemeslné stránce zvládnutá) a na straně druhé cítím hlubší záměr, Tvá osobní témata a pokus o politicko-sociální analýzu naší minulosti. Postava Bindera (nechápu přesně, proč se jmenuje stejně jako Ty, ale pokud vezmu v úvahu, že je to Tvé alter ego, potom toto ztotožnění chápu jako další nedotažený výkřik či nedomyšlenou provokaci) osciluje mezi plakátově nudným Jamesem Bondem, který je pro mě podobně vyprázdněným symbolem jako de Brocův Muž z Acapulca, a zároveň intelektuálním hrdinou camusovského ražení. Taková kombinace by vedla nutně k roztříštění postavy, ale ve Tvém pojetí jsem svědkem dalšího nesourodého průniku, a sice začlenění rozměru Tvé osobnosti, kterou necháváš, aby se v rámci filmu projevila až dokumentárně-zcizujícím způsobem. Deklaruješ prostý příběh o lásce mezi mužem a ženou, ale sám při jeho zobrazení bojuješ s pochybností, jestli to není málo. Není, Marko! Pokud víš, o čem vyprávíš, a dovedeš být k sobě upřímný. Zaklínáš se parodií a zastřešuješ celý děj velkohubě symbolickým zjevením nezjevitelného starce. Žádná z konotací (Jung, Gulliverovy cesty, Rabelais ani tolikrát adorovaný Fellini) není zdůvodněna a tento Tvůj umírající zdevastovaný nadčlověk plní pouze úlohu zbytečné teze nebo v lepším případě přiznané bezmoci tvůrce jako umělce uvězněného svými egoistickými výmysly. Problémem zůstává, Marko, že všechny tyto interpretace pramení z mé hluboké znalosti Tvých zdrojů a zároveň Tvé osoby a obávám se, že nezaujatý posuzovatel nalezne jen málo z přesahu a vertikality Tvého zamýšleného projektu.

Omlouvám se za první, možná trochu unáhlenou reakci. Četl jsem to celé jednou ve vlaku do Frankfurtu. Rád budu v diskusi na téma Binderiana pokračovat, protože si přes všechny mé výhrady myslím, že ses dotkl něčeho důležitého, co mě zajímá...

V úctě
Tvůj
Rudolf H.

Marko Binder:

Můj drahý Rudi,

odpusť, že Tě oslovuji takto důvěrně, ale mám sklony, možná nezdravé, přivlastňovat si všechny, kdo se mnou spolupracují na mých projektech, brát je za své, jaksi s nimi ve svém životě počítat. Čeho se bojíš, Rudi? Tebe Děd – říkám mu tak a naučil jsem to už i Paula –fascinuje, stejně jako nás všechny, stejně jako Jožku, který napsal během jedné horečnaté noci první verzi scénáře, a já se den nato rozhodl ji vzít a slovo od slova natočit, protože si myslím, že to je geniální. Děd mě fascinuje a skrze Děda bych se chtěl dotknout něčeho, co mě, nás všechny, Rudi, i Tebe v tom Tvém teplém a pohodlném křesílku dramaturga na ZDF (ale ne, vždyť víš, že si Tě dobírám!), přesahuje.

Žádám Tě, prosím, naléhám a zapřísahám, aby ses do Binderiany pustil. Neskrývám, že to je film o mně. Je to film o mně. Ale já jsem prostupný člověk, zrcadlo nebo hladina večerního jezera, která odráží rovněž nebe, milý Rudi. A proto mohu vytvořit tento příběh, který je o jiných lidech, než jsem já, je o těch, kdo se ve mně odrážejí. A koho odrážím já?

Musím se smát, když si Tě teď představím, jak louskáš řádek za řádkem a kroutíš tou svou hlavou s prořídlými vlasy... Rudi, už teď jsi v tom s námi, nemůžeš vycouvat. A proč bys to dělal? Ty jsi dobrý dramaturg, posadíš to, co někdy tak lehkomyslně spřádám až do nebes, na zadek. Na tu naši starou dobrou bavorskou zadnici!

A s tím se s Tebou pro dnešek rozloučím!
Au revoir na place, Rudi!

PS: Pošli, prosím, dramaturgické poznámky ke scéně s Agnes a Filutem. Není to příliš velký primitiv? Co myslíš?

Opatruj se!
Tvůj
Marko Binder

Rudolf Hübke:

Marko,
je zábavné, jak obratně a nenásilně dokážeš druhým vnutit své záměry a doslova je obsadit do svého filmu, opravdu nevím, jestli by bylo rozumné a hlavně prospěšné, abych se stal součástí Tvého panoptika, na druhou stranu jsi odhalil mou Achillovu patu. Ano! Mám slabost pro podobné nedotažené vyprávěnky, rád nevím, co si mám o věcech myslet, rád přemýšlím, jestli jsem nepochopil smysl, ale často později odhalím, že jsem byl podveden a sice, že smysl nebyl. Ano, mám strach, Marko, mám strach, že Tvůj Děd je chiméra, prázdný symbol, attraktion a přitom ho chci poznat, což mi Tvůj text nedovoluje. „Nesdělitelné nesdělíš tak, že ho nesdělíš!” řekl, myslím, Schlechtfreund a já mám dojem, jako by mluvil o Tvém filmu. Ano, chápu, že chceš stvořit moderní mystérium, že parafrázuješ Nietzscheho a ukazuješ Boha umírajícího, neschopného, kterému se všechno vymklo z rukou. Tvůj Bůh není mrtev, žije, ale ve výsledku je to stejné, protože už dávno nic nezmůže, pohltil ho jeho vlastní výmysl, zničila ho plastičnost jeho vizí, rozšlapali ho golemové, které sám uhnětl. Chápu tato možná naivní východiska a cítím v nich odvážné gesto a to i v souvislosti s odhodláním zobrazit sex jako prokletí (Otázka: „Je sex sprostý?” Odpověď Woodyho Allena: „Když se dělá správně, tak ano.„) Ano, scéna s Filutem je jedno z těžišť Tvého směřování. Je to zobrazení záměrně špinavého aktu, je to apotheosa všeho zvířecího, ale já postrádám klíč k tomu, jak situaci číst. Chybí tomu dramatický oblouk, scéna je spíš básní nebo psychickým automatismem. Nezávazně bych Tě požádal, abys tuto scénu přepsal více do podoby filmového textu, aby měla začátek a konec a její vyvrcholení bylo vrcholem exposice Agnes. Jak víš, někdy je lepší ukázat méně než více. Ty touto scénou říkáš o Agnes vše. Tím její motivaci vlastně banalizuješ. Ona přece netouží po sexu se zvířetem, nebo ano? Nechce, aby jí bylo ubližováno ani nechce trpět, Agnes daleko více než jiné Tvé ženské postavy přemýšlí jako muž, jako autor vlastního života, udržuje si odstup od věcí, které dělá, od svého těla, Agnes je pozorovatelkou vlastního života a nestačí se divit, kam je schopna se dostat. Odděluje tělo od duše, chce být světicí a zároveň tou největší děvkou. Rád bych, aby ses nad tou scénou ještě znovu zamyslel a případně mi poslal její novou verzi...

Vidíš, bránil jsem se, ale jsem chycený!

Napiš brzy
Rudolf

PS: Ještě mě napadlo, že Tvoje alter ego je možná více Agnes než Binder, který vlastně vůbec neexistuje a záměrně „šustí papírem”...

4. INCIDENT 1973

Vážený pane Hübke,

obracím se na Vás s prosbou o rozuzlení jisté zapeklitosti, abych tak řekl, komunikačního rázu, k níž došlo mezi mnou a režisérem Marko Binderem.

Neshodli jsme se totiž v jisté choulostivé otázce dotýkající se esence charakteru jedné z klíčových postav Markovy (či bych snad mohl říci naší? Po tom, co se stalo, si tím už nejsem tak úplně jist – tohle píšu a do očí mi vstupují slzy bezmoci.) Binderiany.

Budete se divit, ale tou postavou není nikdo jiný než Děd. Ano, ten, ze všech postav Binderiany zatím nejzakotvenější (a to doslova, hi hi), nejzapuštěnější.

O incidentu v baru se mi hovořit nechce. Marko nebyl střízlivý, já také ne a ostatně, ti fanatici (všimněte si, že přesto jsem pořád celkem zuřivý, když na ně vzpomenu.) také ne...

Na dva pivní tácky jsem napsal Markovi tuto poznámku (kterou uvádím pro pořádek a která je rovněž předmětem mého dopisu Vám):

Marko! Mám k tomu dvě věci: jednak je tu jeden sen, který se mi kdysi zdál. Za okny domu je ohromný muž, obr na klátivých nohách, jako obří dvounohý pavouk se dobývá dovnitř. Má zálusk na mou přítelkyni. On, to obrovské tělo, se pokouší do ní vniknout! Znásilnit ji. On! Je to nemožné, technicky neproveditelné. S vypětím všech sil a odvahy vyskočím na parapet a z okna na něho začnu křičet, aby zmizel, aby se ztratil, nechal ji, nechal nás oba na pokoji. A skutečně: obr se otočí a na těch svých sedmimílových nožiskách odkráčí pryč. Vidím ho odcházet. Duní krajinou. Dojde mi, že to je Bůh, a budím se s pocitem rouhání. Tohle je Bůh?

A zadruhé, Marko: poznámka, důležitá k uchopení Děda: Jedná se o „českou” sekvenci. Dlouhé hodiny se karavana trmácí po okreskách. Představuji si pomalý nájezd škvírou ve dvoukřídlých dveřích maringotky dovnitř. Do hájeného území. Od obřích bosých nohou Děda nájezd k jeho tváři. Leží na zádech. Je tam příjemně teplo, hluk motorů, hluk světa a krajiny k němu doléhá jen tlumeně. Spočívá v prvotní blaženosti, in utero. Má otevřené oči. Je klidný. Cítí se dobře. A teď to přijde: ON SE NUDÍ! Marko, On (Bůh) se nudí. To je moment, možná jediný, kdy ho pochopíme, kdy nahlédneme jeho povahu, tolik podobnou nám lidem. Zvedne pomalu mohutnou ruku s pláty ochablého povislého svalstva a přejíždí prstem po stropu maringotky. Zaryje nestříhaný (okousaný sic!) pařát do trámku a trámek praskne. Škvírou Děd zahlédne oblohu. Mraky plují s nimi na západ. Je to dobré znamení? Neví nic o tom, kam ho vezou. Anebo ví všechno? Věří těm, kdo se ho ujali, či se jich snad bojí nebo je mu jejich svět naprosto lhostejný? Spustí pomalu ruku podél těla a zas klidně odpočívá. Děd má dlouhou chvíli. Odjedeme kamerou stejně, jako jsme k němu přijeli. Odjedeme tak, abychom vzbudili dojem, že ho nechceme rušit ani filmovou technikou. Pozor na ty chlápky vedle, dívají se ti přes rameno! Ach ne!

Podle poslední poznámky si domyslíte, co se stalo, pane Hübke. Katolíci vytrhli Markovi tácky zpod ruky a napadli ho. Marko bez zaváhání ukázal na mne a řekl, že jsem autor a že ho už drahnou chvíli obtěžuji těmi úchylnými zápisky (jeho slova). Požádal je (řekl „bratři”) o pomoc. Načež se za vydatného Markova skandování vrhli na mě...

Přiznám se, že mě zaskočil tento Markův zkrat, ale chápu jej. Mívá podivné nápady. Nezlobím se, nic mi není. Snad jen... ty sny posledních dnů. A mám možná zlomené žebro. Ale nežádám o pomoc pro sebe. Píši Vám ve jménu Binderiany. Prosím, napište mi, co si myslíte o sekvenci přistižení Děda, kterak se nudí. Je to pro mě velmi důležité. Pro další pokračování v práci.

Děkuji, Rudi (mohu Vám tak říkat i já?)
a jsem s pozdravem,
oddaně
Váš
Jožka Lipnik

Z odpovědi Rudolfa Hübke Jožkovi Lipnikovi:

Pane Lipniku,

nejprve k osobním apektům toho vašeho incidentu:
Znám Marka už velmi dlouho a můžu vám dát jedinou radu. Nesnažte se ho pochopit, nesnažte se hledat v jeho chování logiku, linearitu či jakýkoliv systém. Marko žije svými filmy, příběhy, které vymýšlí a které chce realizovat. V současné době je s největší pravděpodobností vládním zmocněncem Marko Binderem, ale občas je také Agnes Moldackou i Vaším obřím starcem, on, Jožko, zhmotňuje Vaše myšlenky a Vaše postavy nejen jako autor a demiurg, ale i jako hromadná identita všech hrdinů Binderiany (stále více chápu ten název). Ve chvíli, kdy Vás udal těm fanatikům, byl Marko s největší pravděpodobností rybářem a udavačem Filutem nebo jiným tajným policajtem, kterými se Vaše texty jenom hemží. Tak je to, pane Lipniku, jako autor máte obrovskou zodpovědnost za osud nejen filmu, ale i jeho tvůrce a realizátora a i za svůj vlastní osud. Marko Vám nebude spoluautorem v pravém slova smyslu, Marko je zvyklý konat, je nasáklý Artaudem, Stanislavským, Michailem Čechovem a Lee Strassbergem, ale posouvá jejich práci do nebezpečnějších rovin experimentace sama na sobě i na svém okolí. Ještě budete mockrát ohrožován a je na Vás, jestli jste ochoten uvěřit ve správnost cesty, kterou Vám Marko připravil. Také proto Binder kromě několika dokumentů zatím mnoho nenatočil, existují nedokončené črty, jeden ztracený film (Binderama) a několik erotických filmů, na kterých se podílel pod pseudonymem Alex Weseli. Ve své tvorbě často zkoumá hranice umění a ohrožuje tak svou existenci. Podle mého názoru to však přes všechna nebezpečí má smysl. Marko je šílenec, ale osvícený... Jak jsem k tomu dospěl, Vám popíši někdy později, snad až se lépe poznáme...

A nyní k vašim závěrům týkajícím se postavy Děda.

(...)

Je to důležitá scéna, Jožko, a já stojím plně na Vaší straně, přestože nechápu ještě přesně všechny její konotace. Sporu s Binderem se nemusíte bát, myslím, že jeho nesmyslné gesto bylo svým způsobem přitakáním Vašemu směřování.

Těším se na další zprávy.

Rudi

5. Z FILMU O FILMU BINDERIANA – PŘEPIS ROZHOVORU MEZI AGNES MOLDACKOU A JACKEM ZAHORZEM (pozn. Jacek Zahorz v Binderianě ztvárnil postavu udavače a proroka Filuta)

Agnes Moldacká: Jacku, řekni nám něco o Filutovi?

J. Zahorz: (smích) Filut je boží člověk...

A. M.: (smích) Ale to až potom... Předtím je to dost živočich, ne...?

J. Z.: Jo, chce tě. Hrozně moc tě chce, ale ty se rozhodneš jinak.

A. M.: Nemám na vybranou. Jean-Pierre ve mně vyhlodal úplný měsíční kráter tím svým pragmatismem. Br, všiml sis, že i René je takový (René Micheau – představitel vědce Jean-Pierra), myslím normálně?
J. Z.: Myslíš v životě?

A. M.: Ano, působí na mě tak... chladným, odtažitým dojmem.

J. Z.: (smích) Nebojíš se, že nás natáčejí a on to potom uvidí?

A. M.: Ne, proč? Je to můj pocit, vůbec to tak nemusí být. A navíc jsem mu to říkala hned první den, když mě odmítnul.

J. Z.: Myslíš v životě?

A. M.: Ne, myslím v té scéně. Ale přeneslo se mi to i do života. Zahrál to výborně, byla jsem potom po zbytek dne úplně k ničemu.

J. Z.: Zvláštní...

A. M.: Copak?

J. Z.: Že když jsme o den později točili, jak mě vyhodíš, když v noci přijdu opilý, tak jsem měl stejný pocit.

A. M.: Jacku, ale tys měl trochu vypito...?

J. Z.: To nech být, byl jsem nervózní. Nejsem herec.

A. M.: Promiň, tak jsem to nemyslela.

J. Z.: Pro mě je tu všechno nové. Ani nevíš, co jsem dělal předtím...

A. M.: Zajímá mě to.

J. Z.: Ne víc než Agnes, který jsem dobrej až po tom, co s ní ten žabožrout tak vyběhnul.

A. M.: (smích) Líbí se mi, když se takhle odvážeš. Mám ráda upřímnost.

J. Z.: Tak proč mě nechceš?

A. M.: (zarazí se)

J. Z.: (smích) Myslím v té scéně?

A. M.: Nepřitahuješ mě. Nikdy jsi nepřitahoval. Hnusíš se mi, jsi odporný. Páchneš. Nemyješ se. Jsi sprostý. Miluješ se jako pes. Přesně to je ale to, co Agnes musí tu noc mít, aby se nezbláznila.

J. Z.: Využiješ mě. A nepřiznáš, že tě přitahuju.

A. M.: Agnes nemůžeš zachránit ty. Jsi primitiv. Co bych si s tebou počala? Musí ji zachránit Děd. Jako kdyby zahladil ten kráter, tu pustinu, jako kdyby vyschlé jezero zalil vodou. Všechno, co do té doby udělala, najednou dostane smysl.

J. Z.: (smích) To jsou trochu kecy, ne?

A. M.: Proč?

J. Z.: Vzpomněl jsem si na tu brožurku, kterou sepsal ten... uhrovitej... s tím knírkem... Co to napsal s Binderem.

A. M.: Ty myslíš Lipnika, Jožku Lipnika?

J. Z.: Jo, toho. Přemejšlím, jestli ti náhodou nenapsal taky tohle, o čem se dneska spolu bavíme?

A. M.: Nech toho. Dotkla jsem se tě nějak?

J. Z.: (mlčí)

A. M.: Proč nic neříkáš?

J. Z.: Já nejsem žádnej fízl, Agnes. A ten pokus o vraždu Děda. Víš sama, jak to dopadne. Dělám to ze zoufalství. Život pro mě ztrácí smysl, proto se chci zničit a všechny strhnout s sebou.

A. M.: Já to vím. Ale obrátíš se. Staneš se prorokem. Spatříš něco, co já vlastně nikdy nespatřím.

J. Z.: Jak to? Děd tě přece změní...?

A. M.: Ale nikdy to není tak absolutní. Nestanu se jeho prorokem, jeho Pannou zaslíbenou jen jemu. S Markem sdílíme nějaké tajemství, vědomí čirého zázraku, ale v nás ten zázrak až do konce nenastane tak, jako v tobě. Ty jsi ve svém činu absolutní. Odcházíš do moře. Učiníš absolutní oběť.

J. Z.: (smích) To se hezky poslouchá, ještě mi o mně povídej.

A. M.: Každého z nás to poznamená. Podívej, co se pak stane s Jean-Pierrem?

J. Z.: Líbí se ti to, že je oba můžeš pěkně komandovat, že jo?

A. M.: Jo, líbí se mi to. Je v tom určitá satisfakce.

J. Z.: Řekni mi něco o té milostné scéně.

A. M.: Snad jsi tam byl taky, ne? O tomhle se mi zrovna mluvit nechce.

J. Z.: Ale ale, co to do tebe vjelo? Já myslím scénu v hotelu. Tam jsem nebyl, jen jsem o ní slyšel.

A. M.: Od koho?

J. Z.: To je fuk.

A. M.: Od koho jsi o tom slyšel?

J. Z.: Od Jalma. (pozn. Jalm Jolm – výkonný producent Binderiany)

A. M.: Všimla jsem si, jak se bratříčkujete.

J. Z.: Toho sis nemohla nevšimnout. Ale jaký to bylo s Binderem?

A. M.: Byl diskrétní... Bylo to... v pohodě. Zhaslo se, kdo tam neměl co dělat, šel pryč. A Olaf byl taky moc hodnej. (pozn. Olaf Justlov – kameraman Binderiany)

J. Z.: Aha. Já jsem měl na mysli, jestli náhodou Binder nedostal záchvat?

A. M.: Proč?

J. Z.: No, víš přece, že ženský zrovna nejsou jeho šálek kávy, když to tak řeknu...? (smích)

A. M.: Vím. A víš taky, že jsme pořád natáčení? A že to Marko bude stříhat?

J. Z.: Vím, tohle půjde pod nůžky. Škoda, jsme k sobě zrovna dost upřímní. Líbí se mi povídat si s tebou. Škoda, že se ti hnusím, Agnes.

A. M.: Myslela jsem to jinak. Neřekla jsem, že se mi hnusíš ty, ale Filut. Musíš to rozlišovat.

J. Z.: (rozčílí se) Já?! Proč zase já?! Vy to nikdo nerozlišujete! Žijete víc na tý hnusný pláži než jako slušný lidi ve městě. Zrovna ty a Binder. Kdo je vlastně kdo? Jste pořád spolu, zanícení, s těma... vodnatýma očima od nevyspání. Máte stejný jména jako ty vaše postavy. Hrajete to? Je to doopravdy?! Nevíme! Žijete na celuloidu. Člověk se tě nemůže ani dotknout.

A. M.: Proč myslíš, že ne?

J. Z.: Protože bys to necítila! Žiješ dva životy, ty a ten buzerant jakbysmet!

A. M.: (vyhrne si sukni až po stehno) Tak to udělej.

J. Z.: (zaváhá a už spouští roztřesenou ruku na její stehno, když přichází René Micheau a usedá vedle nich na plastovou židličku)

René Micheau: Ahoj Agnes, ahoj Jaceku.

J. Z.: Jacku. Jsem Jacek, takže Jacku.

R. M.: Pardon. Eh... To je nuda. Nemáte někdo noviny? Nebo aspoň něco ke čtení?

J. Z.: Já ne.

A. M.: Půjčovala jsem ti Životy světců...? Už jsi to četl?

R. M.: (zívne) Á, neznám větší nudu. Příšerná slátanina.

A. M.: (smutně) Hm. Mně to připadá fantastické, odvážné a–

R. M.: Dala ti ji moje asistentka? Posílal jsem ti ji po ní.

A. M.: (mlčí)

J. Z.: (mlčí)

R. M.: To je nuda. Pšonsko... (uchechtne se) To je od slova pšoukat, že? Cha cha. Tady se nedá dělat nic, ani tenisové kurty tu nejsou. Snad mě Binder o víkendu vezme někam za zábavou, jinak tady umřu. Anebo se... (dostane záchvat smíchu) anebo se... tady upšoukám!!!!!

A. M.: (mlčí, zavře oči)

J. Z.: (mlčí, má pod stolem položenou ruku na jejím stehně)

6. BEZNADĚJ

Dopis Marko Bindera Paulovi Schmidtkemu:

Paole,

jsem bezradný! jsem znepokojen!
Pročítal jsem katalogy, byl jsem snad ve všech divadlech v Německu, Rakousku, Polsku i Československu, viděl jsem stovky starých mužů, stovky zvrásnělých tváří a vyhaslých pohledů, mluvil jsem s nimi, natáčel je, fotografoval. Nahrával jsem jejich hlasy, chraplavé, sípavé ozvěny, viděl jsem rozkládající se těla. Na konkurz v Krakově jsme dovezli dvě stě šedesát dědečků. Všechny jsem je viděl a slyšel, uspořádali jsme to ve velikém sále místního kulturního domu. Osm těch mužů nám tam zůstalo, Paole! Nepřežili to, není se čemu divit, stalo by se to tak jako tak, pět těch křehkých holátek usnulo na sedačkách v hale s blaženým úsměvem na tváři a už se nevrátili. Ostatní tři se skáceli k zemi jako kuželky.

Děsí mě představa, že ho nenajdu. Včera přivezli toho Rumuna a potom ještě toho starého Slováka, co ho doporučoval Michel. Jsou tak blízko smrti, Paole, někteří z nich už jako by nebyli uvnitř svého těla, jako by se na sebe i na nás dívali seshora, jsou tak křehcí a bezbranní. Ten rumunský ochotnický herec měl zajímavé oči, zakalené, zešedlé jako skleněnky. Takový mimozemský výraz, ale jeho tvář byla nevýrazná – já vidím špičatou bradu a klenuté čelo, občas si říkám, že vidím vlastně starého ďábla, unaveného satyra a musím si znovu uvědomovat, koho hledáme. Viděl jsem stovky usínajících dědků, mluvil jsem s nimi. Přemýšlel jsem dokonce o svém prastrýci, baronetu von Müllov, který trpí Alzheimerovou chorobou, ano, byli jsme dokonce za ním v alpském sanatoriu a natáčeli ho, smál se jako malé děcko, Paole, tleskal kostnatýma rukama a zpíval si nějakou říkačku o Hitlerovi, už jsem ho skoro převážel na kamerové zkoušky do Mnichova, ale přijel můj strýc (jeho synovec) a celou věc zakázal. Myslím, že bych stejně nebyl spokojen. Myšlenka obsadit Hermanna Schlechtfreunda se také ukázala lichou, ten titán už prakticky nevychází ze svého brlohu, kterému říká Rezidence Schlechtfreund, a přijímá jen Jožku Lipnika, ale ani ten ho nepřemluví, aby se nahý válel na pláži a nechal sebou vláčet možná několik let. Člověk, kterého hledáme, musí ztratit veškerou důstojnost, musí vymazat svou osobní historii, odtělesnit se možná víc, než to udělám já nebo Agnes. Potřebuji pohled očí, které se dívají vzhůru samy na sebe, musí se umět dívat do kamery, jako by se dívaly do zrcadla; pohled stařičkého ještěra. Objíždíme starobince, blázince, prohlížíme staré filmy, napadl mě Boris Karloff, má úžasný pohled, ale nevíme, jestli ještě žije. Agnes je posedlá myšlenkou, že to musí být člověk nebo bytost, jak ona říká, která skutečně věří, že je Bohem, osoba trpící fixní ideou, že určuje běh světa, zkrátka ne-herec, ale neherec, který tou postavou skutečně je. Nehledáme snad skutečného Boha, Paole..?

Už proběhly tři konkurzy, na každý se dostavilo dohromady tisícileté monstrum. Sedím za stolem se spoustou kávy a přede mnou defilují dějiny. Nechci charismatickou tvář, nechci proroka, mystického mudrce, chci ztělesněnou rezignaci, chci zastavení myšlenek, chci kontemplaci – olezlého, nemocného a zbědovaného obra.

Nespím, polykám prášky a zapíjím to vodkou, mám strach, že všechno zničím, nenajdu ho, není, neexistuje, už nežije, mám spoustu fotografií starců, Paole, a dívám se jim do očí, pláču, v poslední době často pláču, zůstávám sám. Jediný, kdo mi rozumí, je Agnes, Agnes a Lipnik, ale ten má ze mě strach... Vždycky kolem třetí hodiny ráno dopiju láhev a motám se po bytě, v tu chvíli vidím ostře jeho tvář, vím, koho hledáme. Jednou ke mně mluvil (byla to lampa), vyhrožoval mi, abych ho už nehledal, abych ho nevytahoval na světlo. Agnes je světlo, Paole. Nevěř tomu, co o ní říkají. Ona dovede být krutá, to je pravda, ale to jen proto, že nenachází čistotu, ona je jako radar na veškerou faleš a špínu... Ona mi dává sílu, ona jediná mě utvrzuje v tom, že snad je nějaká naděje, ona ví, kde hledat.

Stejně jako jsem já na samém začátku věděl, kdo bude Agnes, ví zas ona, kdo je a musí nevyhnutelně být Marko Binder, a stejně tak, kdo musí být Děd. Ona mě k němu zavede, pozdě odpoledne, kdy slunce zvolna brunátní a putuje k mořské hladině, kdy zima stoupá od zelenkavé vody, vezme mne Agnes Moldacká za ruku a pevně ji sevře. Po tom, co jsem jí řekl, kdo jsem a co k ní cítím, že jako tajný fízl vstupuji do jejích služeb, hladí prsty moji dlaň a odvádí mě do hangáru na pláži, kde v temnotě čeká On... Najdeme ho, Paole! My ho najdeme!!

Opatruj se a buď trpělivý.
Marko

Odpověď Paula Schmidtke Marko Binderovi:

Marko,

skutečně nevím, jestli je dobré, abys hledal dál. To, co píšeš o těch úmrtích. Já jsem znepokojen, Marko, a to velmi. Mluvil jsem o tom včera do noci s Yushikiro – moje osobní masérka, možná jste se potkali na kamerových zkouškách? – a ani ona si nemyslí, že je rozumné pokračovat v hledání Děda. Už jsem Ti to jednou vysvětloval – stačí jedno Tvé slovo a ti šikulové ve fabrice přímo v Gdaňsku Ti vyrobí dokonalého obra z polystyrénu. Je to lehce přenosný materiál, poměrně odolný a že se trochu drolí... To snad je tak trochu v rámci role, ne? Ale ne, nechci to zlehčovat. Martyrium, které popisuješ, se mi zdaleka nelíbí, protože z toho na mě jde tíseň. Jsi exaltovaný, Marko, nejsi zcela při smyslech, už delší dobu Tě pozoruji. Víme, kdo je Marko Binder, jsi to Ty, musel jsi být, Zahorz byl nepoužitelný, to jsem věděl od první chvíle, že ten starý seladon si střihne leda tak fízla. Víme, kdo je Agnes, a líbí se mi moc ti Francouzi. Nic víc nepotřebujeme. Děd bude prostě loutka. Namítneš: a co detaily, polodetaily, co jeho tvář? Já vím... Na té tváři jsi se zarazil, zasekl, nemůžeš pokračovat. Doporučuji Ti thajské masáže, mám kontakt od Yushikiro do jednoho salónu, uvolni se a přijeď na čas sem za mnou do Dortmundu. Anebo se potkáme ve Schwäbenau? V tom našem oblíbeném penzionku? Rád bych Tě viděl a mluvil s Tebou. Měl by sis oddechnout, odpočinout si od toho všeho, Marko.

Yushikiro mi včera řekla: „Jeho tvář je důležitá. Ale najít ji, to není úkol pro jednu květinu...” To je narážka na Tvůj narcismus, Marko, o němž jsme také již mluvili, ale ten nakonec bude funkčním prvkem Binderiany. Je to film, který bude fungovat skrze Tebe a jedině skrze Tebe. Vidíš, to jsou končiny, kam stále jsem schopen a ochoten s Tebou jít. Jako bychom se ocitli spolu v rašeliništi a stoupali pouze po dřevěných prknech, která leží natažená po celé délce mokřisek. Ale jestli šlápneme jednou vedle, propadneme se do bažin v té sirnaté pláži a už nás odsud nikdo nevytáhne. Nikdo neuslyší náš křik, až se budeme propadat pomalu hloub a hloub. Někdy se v noci budím hrůzou, když se mi zdává o černém bahnu, které mi zalévá obličej a ústa... Tyhle sny mají původ v nedobré životosprávě. Najím se vždycky na noc. Proto mám Yushikiro, vyvažuje můj život, pomáhá mi žít. Yushikiro tím, tou větou ale chtěla říct něco jiného. Jsme křehcí, Marko, nemůžeme se hnát za přeludem, protože se jinak uštveme. Se značnými obavami vnímáme Tvůj zběsilý zápas o nalezení Dědovy tváře. Nemyslím, že to za to stojí. Nic za to nestojí, aby se člověk uštval, ani Bůh. Možná se rouhám, ale Tvůj Bůh, Marko, Bůh nudy a zmaru, tiché útrpné rezignované apatie a letargie, protože vše je již řečeno a dokonáno, Tvůj Bůh po Tobě nežádá snad nic víc než jinou formu této své vlastní nudy. Všichni ji někdy zakoušíme. Ale jestli se nudíš, pojeď do toho salonu! Anebo do Schwäbenau! Bůh o to nestojí, aby byl hledán s takovou úporností. Najdeš ho, až to budeš nejméně čekat, někde na cestě... Yushikiro mi řekla ještě něco... Jenže jak to bylo? „V té touze setřel rozdíl mezi mužem a ženou, jak by smázl pel z křídel můry...” Tomu ale nerozumím, už jsem skoro spal.

Mimochodem, teď mě napadá, právě ve Schwäbenau naproti penzionku bydlí jedna stará domovnice. Je slepá. Totiž, to je legrační, já vlastně nevím, jestli je to žena. Dost možná je to muž, ale na muže jeho věku má hrozně moc vlasů. Je to asi spíš žena, i když má bílé vousy pod nosem a na bradě. Musí jí být dobrých sto! Je slepá, ale to Ti je slepota... To je slepota, kdy ona má otevřené oči a živě jimi těká, zornice reagují na podněty, na světlo, na slunce, na pohyb, zužují se, rozšiřují... Oči má naprosto v pořádku, a kdyby nebyla slepá, řekl bych, že vidí určitě stokrát líp než já. Ale Marko! – chybí jí oční nerv! Mozek z oka nedostává žádné smyslové informace. Je slepá velmi krutým způsobem... Myslím, že by Tě tato žena mohla zajímat, nechtěl by ses na ni přijet podívat? Jmenuje se Lajuna. Příjmení jsem zapomněl.

Třeba Tě setkání s Lajunou přivede na jiné myšlenky... A mohli bychom si namalovat nákres polystyrenového Děda a poslat ho do výroby. Když se přestaneš ničit, nechám mu vyrobit i hlavu podle tvých představ, ano?

Opatruj se, Marko, odejdi na čas od svých přátel Lipnika a Moldacké a přijeď za mnou!

A varuji Tě po dobrém: Pro tento film, nebo během vzniku tohoto filmu, už nesmí být nikdo zraněn! O smrti ani nemluvím!

Loučím se a buď s Dědem!

Tvůj
Paul

PS: A prosím Tě, neříkej mi Paole, pocitově mě to směšuje s tím Taliánem, však víš, Pasolini. Nejsme si moc blízcí, v Cannes jsme se málem poprali, bylo to trapné, napadl mě mladíček, co mu dělal doprovod... Ale o tom až jindy...