V zajetí našich oblíbených herců a dalších zbytečností / Štěstí

Nový film Bohdana Slámy Štěstí byl v médiích často prezentován jako jeden z nejočekávanějších českých filmů letošního roku. Už od podzimu 2003, kdy začalo natáčení, se v tisku pravidelně objevovalo množství noticek a fotografií z jeho průběhu. Po mezinárodním úspěchu Slámova druhého celovečerního snímku Divoké včely ⁽¹⁾ (například na festivalech v Rotterdamu, Soči nebo San Francisku) se k autorově novince upínaly toužebně zraky nejen mnoha unavených mainstreamových kritiků, ale i několika vytrvalých příznivců české kinematografie. Přesvědčivost médií či aura úspěšného tvůrce (jak chcete) podle mého názoru hodně souvisí i s výslednou podobou filmu samotného. "Sláma natočil další vynikající film pro festivaly," hlásá jeden z prvních titulků věnovaných tomuto snímku. S tím z velké části nezbývá než souhlasit. Štěstí má ideální předpoklady, aby uspělo na evropských festivalech. Sociální problematika smíchaná s trochou partnerských problémů, z nichž však nakonec vzejde krásný, i když jakoby "neideální" pár představovaný mladými zajímavými herci. S trochou nadsázky lze filmový příběh přirovnat ke stokrát omílanému motivu klasických pohádek: princezna si místo zajištěného perspektivního prince (zde pracujícího v Americe) vybere náročný, avšak láskou prodchnutý život (zde v polorozpadlé barabizně, kde pobíhají v koupelně kozy). Zázračná formule, na kterou současní evropští porotci tolik slyší, je ve Štěstí obsažená do posledních detailů. Přesto si však dovoluji tvrdit, že nový film Bohdana Slámy vynikající není. Možná i proto, že z něj lze až příliš cítit, jak moc chtěl vynikajícím být.

Sláma se snaží za každou cenu dospět ke kýženému závěru. Totiž že krásní lidé s velkým srdcem mohou vyrůst i na sídlišti v severních Čechách. Podobná banálnost, která je cítit z předchozí věty, se bohužel vztahuje i na mnohá místa filmu. Ideová urputnost – dohnat diváka k pochopení za každou cenu – se pak projevuje nejen v několika povrchních scenáristických motivech, ale i v samotné formě filmové řeči.

Už od prvních záběrů je například patrná pečlivá příprava celého snímku⁽²⁾ i jednotlivých záběrů. Kameraman Diviš Marek na rozdíl od většiny svých domácích kolegů nestaví kameru jen tak nazdařbůh, ani se nenechává strhnout hereckými etudami "oblíbených hvězd". Z každého pohledu skrze čočku jasně vidíme, že Marek i Sláma o vizualitě filmu během natáčení velmi přemýšlí a snaží se s maximální přesností využít všech detailů. Jenže není někdy přeci jen lepší ponechat něco málo náhodě, nestylizovanosti, prostě nechat věci jen tak být? Proč je nám například vnucována "nenormálnost" Dáši (Aňa Geislerová) skrze leopardí peřinu? Copak by nestačilo, aby nám tento pocit navodila sama herečka a okolní věci byly pouze dokreslující? Takto mám z povlečení z džungle dojem, jako by mělo na sobě napsáno: rekvizita. Podobných nastrčených a zbytečných detailů je ve filmu plno. Proč mají kamarádky Monika (Táňa Vilhelmová) a Dáša v úvodní scéně (bez jakéhokoli vysvětlení) na sobě punkersky barevné oblečení, které se už ve zbytku filmu neobjeví? Opravdu je na Mostecku typické pro spořádanou rodinu, aby se modlila před jídlem a udržovala starý zvyk dělení chleba? Přílišná doslovnost, "přepečlivost" a stylovost film z mého pohledu značně ochlazují a berou mu paradoxně právě tu autentičnost, o niž se režisér podobnými detaily zřejmě snažil. Zůstala jen pachuť dokonalé přípravy, která ve své maximalizaci někde uprostřed cesty zapomněla, čemu mají vlastně všechny tyhle okrajové drobnosti sloužit.

Podobně dokonale a zároveň stejně chladně na mě působili i herci. Jejich "pracovní" projev byl většinou přesný a odpovídající, čemuž se ostatně nelze divit, když neustále hrají jedny a ty samé role. Vilhelmová zopakovala variaci na obětavou chápající dívku a Liška zase prostoduchého "Františka Dobrotu" (obě role viz Návrat idiota). Stašová je opět bodrou a tolerantní matkou, která diváky baví vzájemným popichováním s manželem (jako ve filmu Pelíšky). Profesionální rutina "našich oblíbených hvězd" je ve filmu navíc zviditelněná díky nesmyslnému smíchání této "partičky" s místními neherci. Nejvíce je tenhle režisérský zkrat patrný v rodině, kde vedle syna Pavla Lišky a otce Martina Huby (ten se divadelního patosu snad nikdy nezbaví) sedí kolem stolu také obyčejní lidé s neexpresivními tvářemi, kteří na plátně vedle rozohněného shakespearovského herce prostě jen tak existují. Situace vyznívá až nechtěně komicky, jako bychom byli svědky nějaké reality show, kde jsou naprosto cizí lidé nucení na pár dní spolu žít a předstírat jakoby nic. Kapitolou sama pro sebe je pak Aňa Geislerová, která zřejmě jediná dostala příležitost vystoupit ze své škatulky mladé praštěné dívky. Stejně jako v případě filmu Želary i tady se její herecké schopnosti mimo vyzkoušenou oblast ukazují hodně omezené. I když na vině je v tomto případě i Sláma, který postavě jako autor scénáře "dopřál" mnoho svůdnických chvilek, nejedno koupání ve vaně a navýsost trapnou scénu odvlečení dětí ze šťastného statku, na němž v gumácích hospodaří Vilhelmová s Liškou (sic!). Nemůžu se zbavit pocitu, že se Sláma tentokrát chytil do vlastních sítí hereckých stereotypů.

Herecká uzavřenost ve vlastním mediálním obraze, přílišná doslovnost mnoha scén (například Liška padající ze střechy za zvuků hromů a blesků – rozuměj osudový okamžik) a vypravěčská nevyrovnanost, při níž se střídají momenty atmosférického pozorování s naprostými banalitami (zmíněné odvlečení dětí nebo na závěr přilepený happy end), vytvářejí ze Štěstí hodně rozporuplný zážitek. Na jedné straně je příjemné sledovat, jak po dlouhé době nějaký český režisér pečlivě zachází s každým záběrem a snaží se z něj vykřesat vlastní náladu. Na straně druhé však scenáristické tápání (o čem má film vyprávět a proč?) svádí Slámu až příliš často ke zbytečnému zjednodušování a doslovnosti. I kvůli tomu na mě Štěstí nakonec působilo spíše jako chladný návod na život než jako příběh, který by mi ležel v hlavě déle než pár dnů.

Poznámky:

1) Debut Akáty bílé nevzbudil větší pozornost. O něco známější je Slámův příspěvek Zahrádka ráje do povídkového triptychu Radhošť. Tento celovečerní film měl premiéru v roce 2001, Sláma však natočil svou povídku již během studií na FAMU v roce 1994.

2) Natáčení probíhalo od podzimu 2003 do ledna 2005. (Kolik by za takovou dobu stihl natočit filmů třeba Jan Hřebejk?)