Superhrdinové pod drobnohledem intelektuálů

Komiks a film jsou média zdánlivě blízká a ovlivňující se. Obojí spadá pod odrůdu sekvenčních umění a komiks bývá vyhlašován za jakýsi přechod mezi literaturou a filmem. Jaké vztahy však mezi sebou film a komiks fakticky navazují? Rozhodně se více dozvídáme od komiksových autorů, jak je ovlivňuje film, než od filmařů, jak jsou ovlivněni komiksem. Počet adaptací mainstreamových komiksů přitom vzrůstá, stále více filmů se také od přelomu 70. a 80. let vykazuje tzv. cartoon narrative, komiksovou narací (pojem Timothyho Corrigana z jeho periodizace modu atrakcí a narace) a vzniklo i nemálo snímků inspirovaných nezávislou komiksovou scénou a komiksovým undergroundem.

V Česku byl komiks dlouhou dobu považován za úpadkový žánr a zeje tu velká informační mezera, kterou jen postupně zaplňují reprezentativní tituly jako Maus Arta Spiegelmana, Sin City a Batman se vrací od Franka Millera, Watchmen a Z pekla od Alana Moora, Sandman Neila Gaimana, Jimmy Corrigan Chrise Wara či komiksový životopis Franze Kafky od Rogera Crumba. (Nedávno vyšla i teoretická kniha Thierryho Groensteena Stavba komiksu.) Skutečně soustavná reflexe komiksu ve filmu však chybí nejen u nás, ale i ve světě. Komiks samotný je sice rozebírán ve specializovaných časopisech z výtvarné i scenáristické stránky pomocí řemeslnického a fanouškovského žargonu, zvnějšku bývá komiksové publikum podrobováno různým sociologickým a kulturologickým analýzám, ale přímo vztah komiksu a filmu nebývá tematizován takřka vůbec. Problém klíčí už v tom, že komiks coby autonomní médium se ve filmu stává pouze jedním z mnoha žánrů a jeho žánrovost navíc není příliš vyjasněná. Stojíme tedy na samém počátku s definováním základních pojmů. Téma tohoto čísla Cinepuru jsme zprvu zaměřili na estetické otázky "komiksovosti" určitých filmů a "filmovosti" určitých komiksů, než jsme si postupně uvědomili, že nás zajímají spíše jejich intermediální průniky a hybridnost, než zpozdilé nalézání podstaty obou médií a hodnocení vhodnosti adaptací. Jsme si každopádně vědomi toho, že čteme komiksy a komiksové filmy z jiného patra, než je obvyklé (fanouškovský pohled je pro nás maximálně předmětem zkoumání, nikoli pozicí, s níž se identifikujeme) a náš intelektuální přístup je svým způsobem nepatřičný. Doufáme však, že jsme se vyvarovali obou hrozících nebezpečí, totiž, aby naše příspěvky vyznívaly buď neinformovaně či snobsky.

Miroslav Štochl v úvodním článku provádí základní ontologické srovnání komiksového a filmového média. Jde o druh textu s průkopnickými ambicemi dokázat, že komiks je dostatečně komplexní oblastí, která si zaslouží skutečně odbornou (a nikoli jen negativně kritickou) pozornost. Tento záměr možná na někoho v dnešní době může působit staromilně, nicméně v tuzemsku dosud převažující náhled na komiks dostatečně ospravedlňuje užitečnost takovéto stati. Text iana mcalpina přibližuje filmy natočené podle nezávislých komiksů, odmítajících postavu superhrdiny. Článek Kamila Fily zkoumá dvě roviny aktuálního Sin City Roberta Rodrigueze a Franka Millera. Jednak se zaměřuje na problematiku adaptace, která je vzhledem ke stylu originálu a podobě filmové verze mimořádně specifická, a jednak na rovinu tematickou, v níž se zabývá druhem morálky, jež se objevuje v celém Millerově díle.

Radomír Kokeš poté rozebírá filmové adaptace Batmana a sleduje, jak se postupně proměňovala koncepce superhrdiny, způsob rozdvojení jeho identity, vztah k protivníkům, vize města a další znaky. Ondřej Hauser přichází s textem, který ukazuje na adaptaci Hulka zřejmě nejoptimističtější a nejvizionářštější přístup ke komiksovým snímkům. V dotyčném díle nachází sebereflexivní ovlivňování obou médií a ve své analýze rámování, montáže a multiplikace obrazů dospívá až k určité evoluční prognóze o budoucnosti filmové formy. Téma čísla uzavírá Anna Batistová s esejem o fenoménu komiksu Valentina, jenž čerpá z kultu hvězdy němého filmu, zcela se vymyká superhrdinskému schématu a dává rozeznít jemné hře nostalgie.

Jazyková poznámka: Rozhodli jsme se namísto světáckého "comics" užívat v celém čísle systematicky domáckou formu "komiks". Na tvaru s "k" se před několika lety shodli i zdejší překladatelé a vydavatelé komiksů, tudíž naše rozhodnutí, doufejme, nepobouří ani ortodoxní zastánce tvaru s "c".