Spirituální rozměr trojky-železa / 3-iron

Karlovy Vary si v posledních letech snad ani nelze představit bez nějakého nového snímku korejského námořníka, vojáka, malíře a režiséra Kim Ki-duka. Letošní jubilejní ročník měl na programu své přehlídky rovnou dvě jeho meditace. Divák se během jednoho dne mohl přesunout ze zenově poklidné mořské hladiny (Luk) nad zdánlivě reálnou šedou plochu korejského města (3-Iron). Zatímco Luk je však spíše estetickou koláží dokonalých obrazů, které jsou však poškozovány příliš doslovnou mytičností, duchovní přímočarostí a zenovou jednoznačností, čemuž odpovídá i přehnaně symbolické herectví, 3-Iron je bohatě vrstvený palimpsest, mozaika, která poskytuje divákovi možnost hry s jednotlivými tématy a motivy, možnost vlastního komponování a vytváření nových významů.

Odpálený golfový míček v snové zahradě pod úvodními titulky přenese diváka doprostřed současného světa, do šedivého, smogem podbarveného, zadrátovaného města, doprostřed příběhu mladíka Tae-suka. Tae-suk jezdí na motorce a umísťuje na kliky bytů reklamní letáky. Sleduje, které letáky zůstaly nedotčené a které domovy jsou tedy opuštěné. Do těchto bytů se pak vkrádá, aby zde prožíval svůj každodenní život. Tae-suk by mohl být rebelem z amerického trháku, který si užívá na účet jiných, právě nepřítomných majitelů bytů, ale on je ztělesněním čistoty, meditativního klidu, absolutní svobody, duše bez touhy po vlastním majetku, natož cizím. Ve vypůjčeném bytě se koupe, jí, kouká na televizi, ale na oplátku opravuje, uklízí, čistí cizí předměty. Je duchem v prázdných domovech jiných. Dějový zvrat nastává v okamžiku, kdy vstoupí do bytu ženy, bývalé modelky, manželky krutého boháče. Sun-hwa je v bytě přítomna, schovává se však a tajně přihlíží Tae-sukovým rituálům, vstupuje do jeho světa. Manžel se vrací domů, hádá se se ženou a udeří ji. Tae-suk bere nástroj pomsty a třemi odpaly, třemi ranami golfových míčků, trestá manžela. Sun-hwa s mladíkem prchá a začíná žít život podle Tae-sukových pravidel. Sledujeme začátek čistého vztahu, kdy dvojice začíná splývat, začíná obývat jednu duševní dimenzi.

Režisér rozvíjí před divákem jednoduché plátno, které se blíží spíše abstraktní malbě než vyobrazení epicky bohaté fresky. Při delším nahlížení odhalujeme spodní vrstvy, tedy zjišťujeme, že stojíme právě před oním palimpsestem. Základní dějové schéma je blízké prostotě pohádky. Láska a pomsta, dvě jasné hodnoty, jsou zastupovány jednoznačnými charakterovými typy, nevinní milenci-dvojčata stojí proti drsnému manželovi a zkorumpované policii. Kim Ki-duk však není epik, ale zenový mnich, kterému dobře poslouží pro ranní meditaci i takto prostý příběh. Divák se nechává ukolébat tiše plynoucí baladou, aby byl náhle šokován konfrontací reálného světa se světem spirituálním. Divák sledující narativní linii je náhle vytržen svistem golfové hole a "odpálen" do světa duchů a současně zjišťuje, že se režisérovi podařilo donutit ho k meditaci, k ponoru do prostoru vlastní duše. Stejně jako se Tae-suk v poslední třetině odhmotňuje, aby mohl ještě volněji navštěvovat nezabydlené prostory či své duševní dvojče, tak divák již nesedí v zadýchaném kinosále, ale volně se vznáší v rozjímání nad nejrůznějšími tématy, která jsou ve filmu naznačena. Skrze zobrazení detailů chování jednotlivých postav a předmětů, jež jsou jakoby náhodně snímány v bytech nepřítomných, se tu můžeme zamýšlet nad současnou odcizenou komunikací, dospíváním v prázdnotě, sociálními rozdíly, domácím násilím a nenávistí mezi nejbližšími. Jak se postupně mladík vkrádá do soukromí a duší kolem žijících, tak se Kim Ki-duk zabydluje v duši diváka.

Je pozoruhodné, s jakou lehkostí a samozřejmostí se mu toto vkrádání daří. Přispívá k tomu zejména mistrovský styl. Atmosféru přecházení mezi jednotlivými světy, světem skutečnosti a snu, podtrhují pomalé záběry, často sledující až nadpozemsky klidnou tvář hlavního hrdiny, stejně jako záběry skrze skleněné plochy, které umožňují zdvojování obrazů před a za plochou, tedy zobrazují prolínání se hlavních protagonistů, podobně jako obrazy v zrcadlech či fotografie hlavního hrdiny v cizích bytech, vyjevující násobení světů. Těmito prostředky je zároveň podtrháván protipól realita – sen. Hrdina se snaží skrze fotografie upevnit svou pozici ve světě skutečném, jeho čistota a spiritualita mu to však neumožňují, a tak v závěru naopak bere s sebou do světa duchů obrazy z bytů jiných (prázdný rám na stěně, odejmuté boxerovy oči z fotografie v jednom z bytů). Dvojpólovost se také objevuje v barevném ladění jednotlivých obrazů. Zatímco v bytech obývaných hlavními hrdiny se cítíme příjemně díky teplým barvám na stěnách, vnější svět nás odpuzuje svým chladně šedým tónováním.

Ke vstupu do nadpozemského světa napomáhá také zvuk. Rozsáhlé plochy beze zvuku, vyjadřující tón každého nitra, jsou doplňovány o melancholickou, silně působivou melodii podtrhující zejména scény silně fyzického rázu (bití ženy). Zvuková stopa obsahuje minimum dialogů, což opět dokonale ladí s celkovým vyzněním filmu. Mimo jedné dívčiny věty "Miluji tě", která svou melancholickou osamoceností v okolním tichu nemůže vyznít banálně, zůstávají hlavní hrdinové zcela beze slov. Setkávají se s mluvou jiných, jež je vždy znakem nedorozumění či přímo krutosti. Zatímco vztah Tae-suka a Su-hwi je založen na mlčenlivém souznění, ostatní páry se topí v nenávistných a zcela zbytečných hádkách.

Tae-suk pozoruje dění kolem sebe s nadzemsky chápavým pohledem, stejně tak jako režisér, jehož pohled je zastoupen registrující statickou kamerou. V poslední třetině filmu, tedy ve světě, kde mizí hranice a je možné splývat s kýmkoli a s jakýmkoli prostorem, režisér překračuje svůj svědecký postoj, stává se Tae-sukem a kamera se rozpohybuje, aby do této hry vtáhla i diváka samotného. Jsme to najednou my, kdo má nadpozemsky chápající pohled s čistě nevinným úsměvem. I my máme šanci vstoupit do jiných bytů a opravit rozbité předměty.