Petr Skala - Utajený experimentátor

Překvapivým vydavatelským počinem Národního filmového archivu je nové DVD českého výtvarníka a filmového experimentátora Petra Skaly. Dle tiskové zprávy jde o úvodní titul nové ediční řady NFA, v jejímž rámci by měl archiv zpřístupnit i řadu dalších titulů ze svých vlastních sbírek.

Již samotný název disku napovídá, že NFA odhaluje dílo tvůrce, který byl po dlouhá léta utajen. Petr Skala je, alespoň jak se domnívám, odborné veřejnosti dostatečně známým autorem, avšak přímou zkušenost s jeho tvorbou má pravděpodobně málokdo. Autora, s nímž jsem se osobně setkal někdy kolem roku 2000, obestírala aura velmi plodného a invenčního filmaře, jehož dílo je však zcela nedostupné. Z tohoto pohledu představuje reprezentativní výběr Skalovy tvorby skutečně záslužný čin, který by však nalezl mnohem větší odezvy, kdyby byl realizován mnohem dříve, v době, kdy u nás byla řada aktivních autorů mladé generace zabývajících se tzv. experimentálním filmem. Je velká škoda, že se Skala nerozhodl zveřejnit své práce na konci 90. let, což mohlo vyvolat širší reflexi jeho díla a případně i jistý dopad na aktuálně tvůrčí skupinu filmařů, kteří řešili obdobné problémy jako Skala v prvních fázích své tvorby.

Skala představuje v 70. a 80. letech pravděpodobně jediného zástupce abstraktního hand-painted filmu u nás (a pravděpodobně i jediného zástupce experimentálního filmu v plném významu tohoto žánru). Zatímco dobová filmová alternativa tatíčkovsko-dražanovsko-bártovského ražení vytvářela svébytnou formu "nové narativity", Skala zcela osamoceně konstruoval vlastní optickou kopírku, míchal lihové barvy s cukrem a pokoutně sháněl jemné zubařské nástroje, aby každoročně vytvořil několik desítek ručně malovaných, vyškrábaných, kolážovaných a jinak přetvořených okének filmového 16mm materiálu. Poloha abstraktní akční malby na filmový povrch, v rámci DVD představena šestadvaceti (!) filmy z let 1969–1980, snadno svádí ke srovnání s jinými velikány hand-made filmu, jakými jsou (jak uvádí i doprovodný text DVD) Stan Brakhage, Len Lye nebo Harry Smith. Paralela v metodě nemusí však být paralelou ve výsledku. Skalova tvorba vycházející z české informelní malby je narozdíl od zmíněných světových autorů založena na silném důrazu na strukturu a zcela minimálním množství namalovaného materiálu. Ačkoli filmy sestávají z řady vizuálních gest o délce jednoho okna, není jejich povaha výbušná a akční (jak známe z filmů Brakhagových), ale naopak dostředná a do sebe uzavřená. Ve své podstatě jde o regresivní statické struktury rozvedené do stopáže několika minut bez výraznějšího dramatického vývoje. Skala pracuje s neustálou repeticí několika málo okének v různých rychlostech a převrstveních, téměř výhradně bez další výrazné rytmizace nebo vnesení jiného nesourodého materiálu. V tomto smyslu jde více o kinetické objekty, než o skladebně řešené filmy. Každý film obsahuje vlastně jen jediný neustále opakovaný a modifikovaný záběr. Tento druh uzavřené stavby by v kontextu světového experimentálního filmu snad více odpovídal raným abstraktním experimentům s uzavřenou obrazovou konstrukcí Oskara Fischingera a Dwinella Granta, či současným pracem Joosta Rekvelda nebo u nás nedávno prezentovaného Iacona. S trochou nadsázky se dá říct, že díky konstantní metodě Skala (snad i jako důsledek dobrovolné tvůrčí izolace) vytvářel v tomto období stále stejný film – schéma obměňované neustále novým materiálem. Výtvarný jazyk filmů se drží několika základních prvků: amorfní malovaná nebo rytá struktura s výrazným bodovým akcentem (Zeď času, Krev na zdi), výjimečně výrazné vertikály (Pomatená noc) nebo půlkruhové stopy rydla (Geometrie paměti). Statickému vyznění filmů napomáhá i způsob rytmizace a fázování abstraktních obrazů. Skalovy filmy jsou stejnou měrou nosné jak samotnou kvalitou jednotlivých obrazů, tak i novými vizuálními efekty vyvstávajícími z náhlého střetu jednotlivých okének – balancují na hraně rozeznatelnosti jednotlivých snímků a zcela amorfní abstraktní struktury rozbité rychlým sledem okének v projekci, často ještě rozmělněné překrytím několika obrazových vrstev.

Ačkoli je z DVD poměrně nejasná informace o finální realizaci filmů, dovoluji si odhadnout jejich závěrečnou digitální postprodukci. Tato zřejmá banalita však ve výsledku znamená u digitálně zpomalených filmů nepříjemně monotónní pohybový krok jednotlivých prolínaných okének, který jinak živoucí filmovou materiální strukturu poněkud umrtvuje. Pookénkové prolínání abstraktních struktur různé rychlosti, které se např. u Brakhage objevuje až v pozdní tvorbě (Three Homerics, 1993), je zde tedy pravděpodobně výsledkem digitální rekonstrukce původních filmů na základě několika oken a formální partitury. Bohužel, na DVD i v doprovodném textu několikrát zdůrazňované partitury nejsou součástí bookletu ani disku. Přitom právě skladebné schéma přirovnávané editorem DVD k partiturám Vídeňské školy by mohlo osvětlit teoretická východiska Skalových filmů, které však, dovoluji si tvrdit, působnosti formálních partitur Rakušanů nedosahují.

Druhá část DVD představuje Skalův pozvolný posun od filmové práce k videoartu, doprovázený začleňováním figury a dalších kamerou snímaných objektů do prostoru filmu. Skala ztělesňoval společně s Pilařem průkopníky českého umění videa, což v jeho tvorbě obnáší v první fázi práce zaměřené na přepracování původně filmového materiálu. Video umožnilo Skalovi nejen pohyb uvnitř filmového okénka, ale i dodatečné kolorování a efektové zpracování filmů. Od počátku přítomné variační schéma jediného záběru se dále opakuje i v jeho videotvorbě a ústí v emotivní vrchol celého disku, kterým je rozpracovaný 16mm záběr dívčího obličeje z jeho nejslavnějšího videa Jen smrt (1988). Z tohoto pohledu představuje výběr zajímavý přerod experimentujícího filmaře v autora videoartu, tedy vývoj, kterým prošla řada osobností světového experimentálního filmu.

Závěrem krátce k DVD disku, jehož zpracování nedosahuje zdaleka kvalit, kterých by si takový projekt zasloužil. Jednotlivé filmy jsou pouze označeny datací bez udání formátu, délky, titulků a další anotace, které je, pravda, možno dohledat v bookletu disku. Jako bonus jsou připojeny některé novější Skalovy práce a krátký rozhovor s autorem. Ve skutečnosti jde spíše o značně neobratně natočený Skalův monolog sestřižený v neúměrně vysokém tempu. Když přihlédnu i k celkem průměrnému grafickému zpracování, připomíná disk spíše pečlivě připravený studijní materiál, než plnohodnotnou edici DVD. Při takto kvalitním obsahovém zpracování (booklet obsahuje i rozsáhlý dvojjazyčný text a kompletní Skalovu filmografii) je podprůměrné zpracování prezentace promarněnou příležitostí ke skutečně významnému edičnímu počinu.