Editorial č.42 / Reality show a kulturní válka
Reality show, jejichž boom zažíváme v českých televizích od letošního léta, s sebou přinesly mnoho škodlivého a nebezpečného. Nicméně ani ne tak z hlediska toho, jak tyto show vypadají a jak působí na diváky, jako z hlediska toho, jakou vlnu intelektuální (či rádoby intelektuální) kritiky vyvolaly.
Jean-Pierre Esquenazi v jedné své knize popisuje evropskou historii toho, čemu říká kulturní válka: spolu s tím, jak se od 18. století začala v Evropě díky zvyšující se gramotnosti a movitosti populace bořit jasná a neproniknutelná hranice mezi kulturní elitou a prostým lidem, došlo ke vzniku kulturní války. Ve chvíli, kdy se vedle tzv. klasické kultury (vytvářené geniálním jedincem pro vzdělanou elitu kvůli vyšším ideálům humanity a morálky) objevuje tzv. průmyslová kultura (vytvářená průmyslovými korporacemi pro spotřebitele kvůli zisku), obrátil se proti této průmyslové kultuře (noviny a romány na pokračování z 19. století, kinematografie a televize z 20. století atp.) hněv vzdělanců. Tento stále probíhající útok na průmyslovou kulturu vedený ze strany kulturní elity má stabilní podobu: průmyslová kultura je nízká jednak formálně (oproti Umění je nejemná, nevkusná, nesofistikovaná, nevyžaduje vzdělaného příjemce), jednak obsahově (oproti Umění nezprostředkovává lidem ideály, ale naopak je morálně a intelektuálně ničí). Potíž je v tom, že tyto argumenty, ustrnulé do konvenčních stereotypů, nejsou často podložené (útok je veden obecně proti filmu, televizi či reality show jako takovým, bez diferencování a bez analýzy jejich skutečného fungování na diváky) a jsou ve své podstatě vedeny především snahou uchovat určité sociální skupině její moc a její privilegia. Kultura se z pohledu elity stává něčím, na co někteří nemají (když ne finančně, tak každopádně intelektuálně), přičemž zdůrazňování této hranice mezi pravou kulturou a tou špatnou, průmyslovou, tak zpětně udržuje výlučnou pozici elity ve společnosti.
Většina kritiků reality show se ohání tím, jak negativně reality show působí na diváky, jaké hnusné pudy v nich probouzejí, jak je intelektuálně a morálně otupují atd. – ale udělal někdo z těchto kritiků alespoň malý průzkum, aby zjistil, jak skutečně diváci reality show vnímají, jak na ně působí, co na nich vlastně oceňují? Kdepak, intelektuál ví přeci lépe než hloupý divák, proč ten se na ně kouká... - koneckonců upevňování vlastní pozice kulturní elity (těch chytřejších a morálnějších) na úkor masy (těch hloupějších a nemorálnějších) je to, oč tu jde. To, že bez empirického průzkumu, s pomocí pouhé dedukce nemůžeme vědět, jak diváci vnímají (jak jasně dokazují výzkumy filmové a televizní recepce přinejmenším od 80. let minulého století), jelikož recepce je velmi různorodá, individuální a nepředvídatelná, je kritiky zcela opomíjeno. Reality show jsou přitom jedinečné mimo jiné právě tím, jak kladou důraz na zapojování diváků do hry (jedná se o vpravdě intermediální projekty, které vedle samotného telefonického hlasování diváků zahrnují používání online webových kamer a vytváření četných diskusních skupin a stránek na internetu), takže studovat skutečnou diváckou recepci by bylo v tomto případě mnohem snazší než třeba u filmů.
Kdyby se zapálení kritici reality show na ně dívali po trochu delší dobu (velká část z nich svou kritiku staví na zhlédnutí "částí" nebo "jednoho dílu"), mohli by pochopit několik dalších zásadních věcí. V první řadě by mohli ocenit novou narativitu a nový typ postav, které s sebou přinášejí některé reality show (VyVolení a Big Brother). Z hlediska zažitých audiovizuálních forem (hraného filmu, dokumentu a seriálu) v reality show sledujeme velmi nekonveční a tedy esteticky působivé jevy: 1. je zde dost času na nedramatické chvíle, takové, které se "normálně" neukazují - tiché zadumání, nudu, osvobodivé "blbnutí", zcela všední úkony atd. (čímž reality show překonávají i leckteré narativní experimenty). 2. Charakter postav, to, jak je jako diváci vnímáme, se neuvěřitelně razantně a rychle, leckdy ze dne na den, proměňuje, aniž by ale přitom postavy přestaly být uvěřitelné a autentické (čímž nám reality show ukazují, nakolik jsou povětšinou umělé, nudné a jednorozměrné postavy psané scenáristy). 3. Obrovská časová rozlehlost reality show vytváří v úhrnu specifické nelineární mega-vyprávění dovolávající se neustále znalostí diváků – aktuální události jsou vzhledem k rozsáhlosti díla vždy jen malým střípkem, svůj význam často získávají až v rámci celkového pohledu, v konfrontaci s minulostí, třeba s ohledem na to, co určitá postava říkala před měsícem, tedy před cca 30 hodinami času díla. Reality show tak opět překonávají snahy některých narativních experimentů a seriálů o vytvoření extrémně rozsáhlé a komplexní narace rozehrávající hru s pamětí diváků.
Kdyby se kritici dívali na televizi pozorněji, mohli by také začít rozlišovat mezi jednotlivými reality show a místo zatracování těch nejkvalitnějších reality show (VyVolení a Výměna manželek) by mohli začít kritizovat tu (alespoň z mého pohledu) vskutku nemorální – Poštu pro tebe z ČT1. Pošta pro tebe zůstává nezasažena kritickými výpady asi proto, že je "veřejnoprávní", režíruje ji "umělecký" režisér Igor Chaun a nemá až tak velkou sledovanost – takže musí být kvalitnější, říká iracionální logika předsudku. . . Pošta pro tebe je přitom založena na tom, že z těch nejsoukromějších věcí (milostných rozchodů, hádek mezi přáteli, odložení dítěte) se dělá bez jakýchkoli skrupulí voyeuristický spektákl pro pobavení a především slzavé dojetí diváků, přičemž ono zrušení intimity probíhá často proti vůli lidí, jichž se týká (lidé pozvaní do studia netuší, kdo si je tam pozval a jaké události jejich vlastního života budou v show zveřejněny).
Útočí-li kritici z hlediska nemorálnosti např. na VyVolené, používají dva protiřečivé argumenty: 1. že je to moc reálné, moc intimní, že toho vidíme příliš (skutečné emoce, nahá těla ve sprše, sex), 2. že je to moc fiktivní, že účinkující hrají a vůbec celé je to režírované (a tedy "zmanipulované" a to – fuj – za účelem výdělku pro televize). Oba dva tyto výpady jsou založeny na chybné analýze poměru reality a fikce v tomto pořadu. Fikce a realita zde ve skutečnosti vstupují do neustálých proměnlivých vztahů, velmi komplikovaným (ale právě o to zajímavějším) způsobem se mísí: reální lidé se ocitají v určitém fikčním rámci - nesledujeme jejich reálný život a reálné vztahy, ale to, jak jsou umístěni do umělého prostředí a situací a jak navazují mezilidské vztahy, jež jsou díky tomu, jak jsou krátkodobé a vyvolané uměle, také vlastně do jisté míry fikční. Oproti Poště pro tebe jsou tak účinkující ve VyVolených (jejich soukromí a osobnost) do určité míry chráněni: jako diváci nehodnotíme jejich skutečný život a charakter, ale sledujeme jejich z části reálné reakce na umělé situace. I reálné emoce ve VyVolených zůstávají být částečně fikčními a naopak fikce je stále kontaminována prvky reality, projevy reálné psychiky účastníků, které je ovšem samotné vlastní jistá míra fikčnosti (to, jak člověk sám sebe vnímá, jak se prezentuje navenek a jak je vnímán ostatními, je do značné míry iluzivní, jak nám reality show hezky ukazují...). Ve výsledku se nám odhalují především obecné mechanismy sociální a personální psychologie, jedná se tedy svým způsobem o laboratorní experiment, do kterého účinkující vstoupili dobrovolně, nikoli o to násilně si přisvojit a povýšeně posoudit celou jejich minulost a osobnost, jako se o to snaží Pošta pro tebe. Nutno podotknout, že diváci VyVolených (jak o tom svědčí rozsáhlé internetové diskuse) nemají problém uvědomovat si, že jde o pořad, kde se mísí fikční a reálné – rozsáhlé interpretace toho, které jednání bylo autentické a které hrané či manipulované (ať už ze strany organizátorů nebo samotných vědomě či podvědomě hrajících soutěžících), je jedním z hlavních důvodů, proč se na tento pořad vůbec diváci dívají. (Např. psychické zkolabování Emila a jeho následné odvezení lékaři z vily VyVolených bylo vzápětí demaskováno v bouřlivých internetových diskusích jako úkol, jenž měl Emil sehrát – což se napjatým divákům v samotném pořadu oznámilo až o několik dní později.)
Dalo by se napsat ještě mnoho dalších argumentů, proč reality show (především VyVolení) patří k tomu nejzajímavějšímu, co se v oblasti audiovizuální tvorby tento rok v České republice odehrává, ale už skončím, ať tu nedělám - slovy VyVoleného Jindřicha - z housenky ještě větší housenku.