Téměř romantický film / Mariini milenci

Na první pohled tradiční příběh, charaktery a dialogy, v lehce nadprůměrné kvalitě. Ale funguje v něm neobvyklá hodnota: romantika bez ornamentů. Válka běsně vytváří zdánlivě nemožné, ale vnitřně nezvratitelné prolnutí citů a tělesnosti, zároveň se však zpřítomňuje jako stvořitel absence, zvětšující se díry v souznění s jiným tělem a dalším citem. Válka se tady neprojevuje jizvami, zničenými těly nebo zpustošenými domy, ale jako čirá esence negace a trvanlivé udupání všech možností až na hranici vyhlazení, na začátek expanzivního totálního nic. Film Mariini milenci zobrazuje veteránské téma na odlišných motivech než jsou nekompletní končetiny nebo obsesivní a depresivní stavy při vyprávění válečných příběhů, ilustruje jej na stavu, kdy neschopnost zbavit se utkvělé lásky je tou největší přítěží. Agrese projevená jako reakce na nemožnost a na nezvládnutí nutnosti překonat tuto nemožnost.

Obvyklá ambivalence mezi raciem a emocemi, pokus jednoho korigovat druhé a opačně, tady nefunguje. City i čistá rozumnost jsou zajedno, pouze iracionální zvraty, vyvstávající z oné válkou způsobené mezery mezi dvěma lidmi, budují odstup a svědčí o nevyléčitelnosti znaků. Vrstevnatost nemožnosti, v explicitní příběhové podobě i v metaforice snů a obsesivních představ a také v lyrické rovině motivů míst, pohledů, doteků, výkřiků. Výkřik může fungovat jako dialogický pohaněč příběhu, ale i jako znak pro stav, pro vyčištěnou lyričnost situace.

Příběh o fobii z krys je trochu nadnesenou metaforou přehnaného strachu. Strach jako spouštěč odporu. Odpor jako nejhlubší vzdálenost. A nesnesitelnost těla se stupňuje, čím delší je jeho přítomnost. Zabránit pohledu i doteku je jediná možnost, jak zastavit rostoucí odpor. Smutek z odloučení nemůže dopomoct k obnovení blízkosti, protože je pořád menší než odpor.

Pak roste už jen různoběžnost lásky a tělesnosti. Tělesnost jako nevyhnutelná a radostná, láska jako nesnesitelná a bolestivá, zatížená zkušeností války. Jenomže taky neobejitelná. Ženská postava jako čistota pramenící z naivity i z lásky už není dojemná, ale opravdu smutná. Nesnesitelnost netělesnosti.