Cahit a Sibel, případ pro psychiatra / Proti zdi
Cahit má sucho v ústech, permanentně, jeho žízeň neuhasí ani stovky piv, patro vytrvale vysychá a hořkne, cigareta stravuje prázdnotu a vevnitř se dusí beztvarý vztek. Ztratil ženu i sebe, nic pro něj nemá smysl, zhroutil se mu svět a není konce, za který jej uchopit, bezradně bloumá v kruhu, cynická apatie a totální rezignace kvetou v každém póru jeho orvané tváře a nejde to z ní jednoduše oholit a smýt, protože je to v něm hluboce zažrané. Touží se alespoň potýrat, hlavně ať už se něco děje, zvlášť když to skončí hodně brzo. Cahit se hledá a rozmělňuje po barech, pro ránu nechodí daleko, pro radu taky ne, svět se mu zúžil, ještě má strýce a jednu ošoupanou rajdu, nemá co ztratit, Hamburk ho nechá naživu jako i jiné krysy.
Sibel je mladá nedočkavá dcera. Bratr jí přerazil nos za to, že nesezdaná uchopila muže za ruku. Podléhá přece muslimské tradici turecké rodiny a vůli otce, i když teď pobývají v Německu. Kulturní rozdíly ji provokují, když je na každém kroku tolik lákadel a pokušení. Udělá naprosto cokoli, aby se vymanila z osidel krutých regulí. Chce přesně to, co nesmí: nezávazný sex, tetování, alkohol, fet a nezávislost.
Cahit a Sibel stojí vůči sobě ve zdánlivé opozici. Čtyřicátník Cahit má to podstatné už za sebou, jeho vnímání je otupělé, jako by se nedokázal probudit, krátkodobé a falešné náhražky pocitů se vzájemně vytloukají a vrství jako hory pivních plechovek v jeho brlohu. Dvacetiletá Sibel se cítí životem ošizená, ještě nedostala ani střípek z té dětsky naivní představy o svobodě. On trpí naprostou ztrátou zájmu a krizí vůle, ona je frustrovaná šelma v úzkých. Schopnost podstupovat fyzickou bolest je oběma společná, ale pro každého má jiný význam. Pro Cahita je masochistická sebedestrukce projevem lhostejnosti, ulevuje od vzteku i od radosti. Čelní náraz do zdi není pokusem o sebevraždu, ale naopak záchvěvem života: výkřikem povadlé vůle, touhy po ovládnutí vlastního osudu. Zato Sibel si řeže zápěstí záměrně, aby ublížila svojí rodině, nikoli sobě, je to pouze důraznější projev revolty. Když s Cahitem opustí psychiatrickou léčebnu a znovu jej žádá o sňatek, reaguje na jeho odmítavou odpověď jako rozjívené umanuté dítě, praští první sklenkou po ruce a řízne se do šití ještě čerstvých jizev. Nakonec to zabírá, Cahit křtěn vřídlem její krve poruší pivní letargii – najednou má pro někoho cenu, někdo mu dal smysl. Jeho zpomalené chápání, žárlivost, zvyk a vzpurná vznětlivost v něm probudí lásku, se kterou nikdo z nich (na rozdíl od diváka) nepočítal. Avšak Sibel se najednou nedaří naplnit roli manželky a z bytostného odporu k jakékoli tradici raději svádí beze- jmenné chlápky, z čehož plynou podstatné peripetie.
Tragédie byla skrze dvě kontrastní povahy, osudové chyby a nutnost jejich splácení narýsována a dál už nás čeká jenom její více či méně šťastné naplňování. Jakmile se charaktery promísí, oba dva bohužel na ryzosti tratí. Příběhem nás film nepřekvapí, některé zlomy (jako Cahitova vězeňská proměna, Sibelina individuace a náhlá ztráta zájmu) vyznívají nepravděpodobně a vývoj charakterů je místy až papírově jednoznačný. A to i co se doslovnosti filmových obrazů týče. Svěží a zajímavé je na druhou stranu uchopení sociální problematiky turecké imigrace v Německu; nemáme totiž pocit, že nám film podsouvá tíži a nespravedlivost systému vůči problematické menšině, zato svoji otázku (režisér je Turek narozený už v Německu) jakoby mimochodem poodkrývá ve prospěch příběhu. Staví vedle sebe obě kultury rovnoprávně, nestraní jedné ani druhé, a přestože je místy schematický, dokáže představit jejich úskalí jak jednotlivě, tak právě v konfliktu a vzájemném pronikání. Modelová situace v sobě zrcadlí způsob asimilace dvou kultur, přičemž není možné požadovat ústupky, aniž by člověk sám nebyl ochoten ustupovat. Cahit je mimo své vykořeněnosti v osobním životě zároveň tureckým vyděděncem, který "zahodil" rodný jazyk a žije v Hamburku. Postupně sám sebe nalézá, objevuje znovu svoji původní podstatu a turečtina mu začne zase znít, najednou pojmenuje i některé důvody své protiturecké skepse a v posledním záběru odjíždí symbolicky z Istanbulu autobusem do hor, ke kořenům.
Portréty Istanbulu a Hamburku jsou dostatečně výmluvné, ale Akim rozdílnost kultur podtrhuje zejména v hudební stopě, kde vytváří zajímavé paralely nálad i prostředí (turecká popová diskotéka oproti Birthday Party a Sisters of Mercy německých barů). Skladba I Feel You (Depeche Mode) zazní pro jistotu hned dvakrát, poprvé v sekvenci Cahitova nájezdu na zeď, podruhé podpoří Sibelino "stávání se" Cahitem, když tancuje sama s lahví rakije v nočním podniku. Opuštěná, ostříhaná, ožralá a zfetovaná upadá do těžkého spánku, aby byla potupně znásilněna kuřákem opia. Její definitivní proměna nastává pod pěstmi náhodných opilců. Zvukomalebnost mluveného slova vyvstává díky vícejazyčnosti filmu. Turci spolu hovoří německy, dokud nepřejdou na intimnější témata a nezmění i jazyk ve svou mateřštinu.
Nejsilnějším zážitkem filmu jsou herecké výkony titulních představitelů a některé dílčí scény. Herectví Birola Ünela (Cahit) je poctivě prožité: alkoholickým třasem počínaje a cholerickou nezvladatelností konče. Sibel Kekilli (Sibel) je na plátně podmanivě přirozená. Ačkoli doposud sbírala zkušenosti pouze v pornofilmech, její herectví je uměřené a elektrizující. Kontrast vyvstává v přímé konfrontaci její antické alabastrové tváře a Ünelova rozpečeného bochníku chleba. Mohl bych nadšeně citovat silné scény, jako je Cahitův zběsilý tanec na pódiu s tureckou kapelou s rukama nad hlavou a po lokty od krve, ale bylo by to jako upíjet silného německého ležáku před vyznavačem mléčné rakije. Záleží na tom, co rádi pijete a jak snášíte kterou kombinaci, každopádně počítejte pro jistotu s těžkou opicí.