Esterka kouzelnice / Pátrání po Ester

Když se člověk s odstupem několika desetiletí dívá na některé přední filmy nové vlny šedesátých let, napadne ho, že tu jistou disparátnost témat i osobitých režijních stylů přeci jen cosi spojuje – kromě pocitu nostalgie z té doby a jisté aureoly, kterou už v poslední době dost ztrácí. Filmy jako Jirešova Valérie a týden divů, Chytilové Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme či Faunovo pozdní odpoledne, Němcovy Démanty noci a O slavnosti a hostech či Jasného Všichni dobří rodáci mají – každý po svém – jedinečně propracovanou výtvarnou stránku, počínaje kostýmy a dekoracemi a zvláštní nenásilnou stylizací a barevnými efekty v kameře konče. Každý ten film natočil jiný režisér, na všech se však podílela Ester Krumbachová. Už dlouho jsem čekala, kdy o ní někdo natočí nějaký dokument, a vyzdvihne tak její podíl, který spočíval především ve schopnosti spolupráce a vcítění.

Ten portrét natočila její blízká spolupracovnice, v poslední době zejména vynikající dokumentaristka, Věra Chytilová. Ačkoli její hrané filmy z poslední doby nedosahují kvalit autorčiny tvorby předchozí, o to silnější je v dokumentárních portrétech svých blízkých a přátel. Velmi silné byly zejména Vzlety a pády, portrétující režisérčina prvního muže, fotografa Karla Ludwiga (a jeho kolegy), a podobně intimní a jemný je portrét Krumbachové. "Estera", jak jí Chytilová říkala (s krásným "r"), je v něm představena jako renesanční člověk – výtvarnice, scénografka, scenáristka, spisovatelka, inspirující osobnost a pomyslné centrum kulturního života šedesátých let. S touto renesančností výrazně souvisí z dokumentu zřejmá neurčitost, až přímo nedefinovatelnost "Esterčina" života a zdrojů tvorby. Na jedné straně všichni vyzdvihovali její velký sexappeal, který přenášela i do filmů, na kterých spolupracovala, a který je patrný v jisté stylizovanosti a excentričnosti kostýmů, v důrazu na barvy a až záměrně fetišistické doplňky, jako jsou klobouky, kabelky, šátky či rukavice. Na druhé straně je zjevný jakýsi spodní proud inspirace, dětsky čistý přístup ke světu, který projevila například ve fantazijní výpravě filmu Valérie a týden divů. Ne náhodou byla její oblíbenou postavou Lewisova Alenka, ráda se obklopovala kočkami, kterými byla na sklonku života posedlá, tíhla k ezoterice. Její zvláštní, pečlivý důraz na detail nepřehlédneme v dekoracích O slavnosti a hostech (kompozice svícnů, zdobení tabule), podobně jako v jejím jediném celovečerním autorském filmu, geniální Vraždě ing. Čerta) příznačně ironicky přezdobená tabule, interiér i šaty hlavní představitelky, kongeniálně ztvárněné Jiřinou Bohdalovou). Krumbachové nevšední, intuitivní a neškolený (za války vystudovala střední výtvarnou školu) přístup ke kostýmu vždy scelil a sladil základní myšlenku filmu s jeho estetikou. Dalo by se říci, že kostým, který navrhla Krumbachová, přesně vystihoval danou postavu. "Esterka" neměla ráda jakákoli klišé, jasné symboly či evokace, a tak na sobě židovští uprchlíci z koncentráku v Démantech noci neměli pruhované mundůry, ale hadry, které našla na jedné staré půdě, podobně jako němečtí myslivci v závěru téhož filmu nenosili uniformy, ale stará saka. Není divu, že jeden z esteticky nejzajímavějších a v zahraničí nejuznávanějších filmů devadesátých let, Marian Petra Václava, "oblékala" také Krumbachová. Už jen barevné, pastelové ladění zcela všedních obleků dětí je tu pozoruhodné. Krumbachová opět protestovala proti předvídatelným oblekům dětí z děcáku (a pasťáku) a oblékla je do obnošených mikin a triček, takže působili věrohodně. Podobně pečlivá spolupráce byla i u Všech dobrých rodáků, kde měla každá postava svou barvu, která se navíc v průběhu ročního cyklu (a let) lehce obměňovala. Moravští sedláci však nenosili škrobené kroje, ale obleky, které Krumbachová sama posbírala po lidech na Moravě, aby měly patinu. Důraz na barvy je patrný v celé její tvorbě, často však má barva kostýmu nejen estetický, ale přímo symbolický význam – například Ovoce stromů rajských jíme, k němuž napsala "Ester" námět a spolupracovala na scénáři, je založen (i dějově) na symbolice rudé a bílé, které mají hlubší, biblické (ovšem lehce ironicky interpretované) konotace. V dokumentu o Krumbachové hovoří řada jejích (i intimních bývalých) přátel, velmi různorodá skupina, včetně herce a pedagoga Ivana Vyskočila, režiséra Jana Němce, herce a režiséra Miroslava Macháčka, překladatele Františka Lázňovského, výtvarníka Josky Skalníka, výtvarnic, sester Válových, ale i anonymních hospodských pijanů. Většina z nich se shodla na jejím zvláštním daru vcítění a spolupráce s velmi rozdílnými osobnostmi, i na jejím talentu inspirovat, ovlivnit názory a vkus ostatních. Velice zvláštní byla směs analytického myšlení, díky kterému byla schopna věci rozebírat, a tajemná, až čarodějnická intuice a otevřenost, s níž přistupovala ke světu. Půvabně nezapomenutelná je historka o tom, jak Krumbachová radila své stálé prodavačce, jakou by měla nosit barvu vlasů a oblečení.

Dokument se k nám bohužel dostává až po smrti Ester Krumbachové, a tak má v sobě jistou příchuť nostalgie, až sentimentu, který zvláště prosakuje z dobových fotografií z "Esteřina" dětství a mládí, na nichž mnohé překvapí svou nevšední krásou. Zcela lidsky dojemná je pak scéna, v níž Chytilová vyhledá bývalé "Esterčiny" milence, nyní stařečky, a vrací se s nimi do jejich fotografií z mládí, kde kypí krásou a šarmem. Přes to je však film zklidněný, zrale vyrovnaný, evokující naprosto protikladné nálady a stavy, které Krumbachová patrně prožívala. Velice decentní je Chytilová k "Esteřině" alkoholismu, který jen lehce naťukne, aniž by z něj čerpala nějaké senzace či krajní emoce. Radostnou naivitu střídají deprese, které jsou rovněž jen naznačeny, zejména prostřednictvím záběrů na černá hejna havranů kdesi v dálce, kteří se pomalu přibližují či jen tak vyčkávají. Filmu příliš nepřidala jeho délka, přes dvě hodiny, která tempo zbytečně drolí a místy unavuje, přestože struktura filmu je poměrně soudržná a kromě linie chronologické pracuje s určitými shluky témat (přátelé, kočky, milenci, divadlo, alkohol) či trsy emocí (hravost, deprese).

Film zobrazuje "Esteřiny" "vzlety i pády" velice celistvě a vyrovnaně a kreslí jemně okolo Krumbachové aureolu intuitivního člověka – kouzelnice. Těším se, kdy se objeví další dokumenty o tvůrcích "v pozadí" nové vlny či českého filmu vůbec – například o střihači Miroslavu Hájkovi nebo o kameramanech jako Igor Luther či Jan Kučera, aby byl náš obraz těch let plastičtější.