O tom, jak Ostrava zamotala Šulíkovi hlavu / Sluneční stát

Název nejnovějšího filmu Martina Šulíka Sluneční stát aneb hrdinové dělnické třídy jednak odkazuje k utopistické vizi sociálně spravedlivé společnosti, jak ji v 16. století prezentoval filosof Tommaso Campanella, a zároveň svým podtitulem upozorňuje na současnou devalvaci slova dělník a všeho, co je s ním spojeno. Zatímco před rokem osmdesát devět vznikaly pod komunistickým dohledem oslavné eposy vytvářející z této sociální skupiny novodobé hrdiny ("já jsem horník, kdo je víc"), dnes jsme svědky opačného extrému. Pro samé intelektuální bonmoty a více či méně vytříbený humor tzv. na úrovni se v české kinematografii posledních let na "obyčejný" život a problémy nezanedbatelné části společnosti nějak zapomnělo. Jako odstrašující příklad v tomto směru připomenu snímek Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství, který je doslova přesycen pseudoproblémy a rádoby filozofováním. Už svým tématem tedy Sluneční stát osvěžuje monotónní nabídku místních režisérských hvězd a nabízí trochu jiný, realističtější pohled na současnost.

Tento realismus, který má držet film "při zemi", je ostatně něčím novým i pro samotného režiséra Martina Šulíka. Jeho předchozí filmy Záhrada či Orbis Pictus byly navýsost stylizované a reality se dotýkaly jen zlehka. I ve výtečném dokumentu Klíč k určování trpaslíků nechával Šulík události ze života Pavla Juráčka spíše rozplývat, než aby je odhaloval. Tentokrát se však slovenský režisér rozhodl natočit realistický film o nezaměstnanosti a problémech, které se na ni nabalují. Po původně zamýšlené Bratislavě bylo natáčení přesunuto již pod vedením producenta Čestmíra Kopeckého (který kinematografický pragocentrismus narušil například již filmem Nuda v Brně) do Ostravy. A možná právě toto svérázné a navýsost osobité severomoravské město se stalo Šulíkovi a jeho filmovému záměru osudným.

Ostrava svou jinakostí a "rudým srdcem" (jak zpívá Nohavica) uchvátila již mnoho umělců a slovenský režisér zřejmě pro její podivnou krásu téměř zapomněl na příběh, který stál na počátku jeho snažení. Scénář (na kterém spolupracoval jako obvykle s Markem Leščákem) se tak místy rozpíjí do mnoha zajímavých, ale ne zrovna sourodých impresí. Autoři se snaží především pozorovat, přitom však často zapomínají vyprávět. Možná je na vině i přebujelá mozaikovitost filmu. Postav a náladových scén z jejich životů je tolik, že sice vytvářejí důvěryhodný obraz dělnického prostředí, zároveň však toto velké množství zabraňuje, aby jednotlivé charaktery byly prokresleny skutečně do hloubky. Ve filmu je tak nakonec okolo deseti hlavních postav, ale divák si k jakékoli z nich hledá cestu jen stěží. Jednotlivé figury navíc nebezpečně připomínají jedna druhou: nepříliš vysoké vzdělání, problémy v práci, problémy v rodině, finanční tíseň. Přitom se dočkáme po hodině a půl jen minimálního dějového či charakterového vývoje. Jednou z mála postav, která se z tohoto hodnocení vymyká, je psychicky labilní Tomáš (slovenský herec Ivan Martinka). Jenže o to více bezradněji vedle něj působí Petra Špalková v roli Marty – sebevědomé krásné ženy, která z nepochopitelných důvodů (ve filmu skutečně nijak nevysvětlených) s Tomášem žije. Podobných nevyargumentovaných situací je ve filmu více. Dokonce i pověstný ostravský sprostý jazyk působí místy nuceně a záměrně nadužívaně. Jako by se Šulík nedokázal - na rozdíl od svého oblíbence Kena Loache - odloučit od své poetické minulosti a paličatě vsouvá do filmu další a další nedějové dojmy a stylové prvky. Výsledkem je pak chatrný děj, který běží pomalým tempem a místy se zastavuje úplně, aby dostal prostor například Igor Bareš k nesmyslné "elvisovské estrádě".

Mezi impresí a realističností se nevyváženě potácí i kamera Martina Štrby. Je to přesně ten způsob kameramanské práce, za který bych očekávala ocenění Českým lvem. Jak akademici, tak i diváci nemohou výkon Štrby přehlédnout. Kamera nás neustále ohromuje neobvyklými úhly či navýsost poetickými záběry. To je styl, o kterém jsem přesvědčena, že tomuto filmu. Štrba jako by si natočil zajímavý vizuální snímek sám pro sebe, jeho efektnost zasouvá do pozadí již tak dost chabý příběh. Navíc pro krásu je kameraman občas schopen obětovat i logickou souvislost s dějem. Například žena jednoho z hrdinů si zlomí nohu. Když za ní manžel s doktorkou pospíchá rychlým krokem po nemocniční chodbě, nabídne kamera klišovitou jízdu po stropě "a-la Nemocnice Chicago Hope", i když pacientka dávno neleží na jedoucím vozíku, ale v posteli na pokoji. Když k tomu přičtu v české kinematografii tolik oblíbené (avšak pro mě vždy rušivé) využití celebrity v miniroli (Alice Nellis hraje doktorku zřejmě na oplátku za Šulíkovu roličku faráře ve Výletu), působí na mě tato scéna jako model české filmařské floskule. Kameře bohužel nedochází nápady jen v tomto případě, a tak vizuální refrén filmu – vracející se záběry ostravských továren – nechtěně odkazuje i na neplánované obrazové opakování v jiných místech filmu. Zdá se mi, že tato neinvenčnost strhává podobným směrem i hudební doprovod Vladimíra Godára (kromě Šulíkových filmů autora hudby například i v Návratu idiota). Přidrzlá saxofonová mini-sóla zpočátku přesně odráží svéráznou ostravskou atmosféru, s postupem času však neustálé opakování nápad znehodnocuje a jen připomíná, že se mezitím na plátně opět téměř nic nestalo.

I přes všechny výhrady bych však film Sluneční stát aneb hrdinové dělnické třídy byla ochotna obhajovat a prominula mu i některé jeho chyby mnohem raději než v případě ostatních českých filmů. Po dlouhé době jsem v kině necítila mediální promyšlenost a kalkul s diváckým úspěchem. Po dlouhé době jsem také nebyla nucena sledovat pseudoproblémy nevěrohodných podivínů. A už je tomu taky nějaký čas, co český film opustil svým námětem pražské prostředí. Protože mimo Prahu se přeci jen žije trochu jiným způsobem, a i když to třeba některé filmové autory překvapí, většina Čechů v Praze nežije. I proto snad snáze snesu rozkolísanost Slunečního státu mezi atmosférickým portrétem města, impresemi ze života dělníků a sociálním dramatem než stokrát se opakující nedostatky českých filmů.