Editorial č.40
S protichůdnou dvojznačností se příliš často nesetkáváme. Mnohem častěji máme co do činění s událostmi, jejichž potenciální významy jsou vzájemně těsněji spjaty a rozdíly mezi nimi nejsou tak dramatické. "Kouzlo" protichůdné dvojznačnosti tkví ve vzájemném vyloučení obou významů, v jejich nesmiřitelné vyhraněnosti, přičemž, aby to bylo zajímavější, je jeden většinou vnímán pozitivně a druhý negativně. Setkat se s protichůdnou dvojznačností není tedy nic příjemného. Na jedné straně podléháme pošetilému optimismu, přecházíme negativní význam a beze zbytku se ztotožňujeme s pozitivní variantou, nebo naopak se ztotožňujeme s významem negativním, podléháme trudomyslnosti a začínáme vidět svět černě.
Když jsme loni poprvé připravovali sekci Cinepuru pro LFŠ, těšili jsem se, jak připravíme účastníkům vybrané menu na téma tělo a film. Méně už jsme si dokázali představit konkrétní realizaci. Až v průběhu projekcí nám docházelo, že z "našich" filmů nemusí být všichni tak nadšeni jako my. Sály se během představení občas vyprazdňovaly, ale na druhé straně nikdy nezůstaly prázdné a onen zbytek diváků se záhy stal pevným jádrem naší sekce. Ačkoli se říká, že opravdu kvalitní film dokouká jen malé množství diváků, pocitu určitého zklamání jsme se neubránili. Letos jsem připravili nabídku deseti filmů na téma nové cesty narace a jelikož jsme si vybírali opět díla vyhraněně novátorská, očekáváme "úspěch" neméně dvojznačný.
Podobné pocity dvojznačnosti jsme zažívali více jak před měsícem, kdy byl Cinepur vyhlášen Unií vydavatelů nejlepším specializovaným časopisem roku 2004. Kromě radosti, která pochopitelně zavládla, se brzy také dostavily pochybnosti, za co jsme cenu vlastně obdrželi. Už to, že hned za námi skončila Premiere následovaná Sluníčkem poukazovalo na poněkud úsměvnou nesourodost kategorie specializovaný časopis. Při vědomí, že hodnotiteli byli sami vydavatelé, kteří jsou povětšinou ve vzájemném ostrém konkurenčním boji, je otázkou, nakolik jsme nejlepší časopis a nakolik pro konkurenci prostě jen nepředstavujeme nebezpečí.
Nabízí se obligátní námitka, že pravda je asi někde uprostřed. Není, pak už bychom neměli co do činění s dvojznačností.