Klan létajících dýk
Nenávidím ty, kteří dlouho zůstávají
hlupáky
nechápajíce proměny lásky.
(merinský hainten z Madagaskaru)
Když se tuhle v sobotu večer v hospodě někdo bavil o paintballu, netušil, že hodnotí i nový film režiséra Zhang Yimoua: "Když budeš celou dobu běhat v lese, tak je to pěkná nuda, prostředí se musí měnit, taková stará továrna." Něco takového bychom mohli říct i o Klanu, kde se střídá jen druh lesa. Atmosféru vyvolává dubový podzimní les, bukový les, podzimní louka, březový les kontra bukový les, určitá změna nastává v bambusovém lese, a dramatický vrchol snímku se odehrává na louce mezi listnatými lesy. Jednotlivé lesní "interiéry" sice jednoduše lokalizují místo děje, ale film trpí jednotvárností. Tento snímek je mono, ale není to zen.
Nevím, proč se děj odehrává v roce 859 n. l., v době úpadku dynastie Tang, když zápletka o vzbouřencích a vládních vojácích, ale i o milostném vzplanutí, nejsou žádným způsobem dobově zakotveny, nebo provázány s tehdejšími reáliemi. Snad jen tangská záliba ve víně a krásných koních dovezených ze západu. Zdánlivou banálnost příběhu, jenž je navíc rozvíjen převážně na základě verbálních informací, se snaží Zhang Yimou komplikovat postupným odhalováním pravé identity postav. Ukazuje se, že celý film byl pouhou hrou a souboje byly samoúčelné, jen láska mezi Mei a Jinem byla pravá. V závěru filmu narazíme na moderní narativní princip – vojáci útočí na sídlo Klanu, ale vidíme je pouze přicházet. Film už se věnuje výhradně lásce. Vytvoří se narativí prázdno, mezera, která zůstane nezaplněna, a tak funguje jako autoreferenční princip odkazující na umělost vyprávění, což spolu se zastřenou identitou a motivací postav umožňuje divákovi jisté interpretační dobrodružství. Začne sněžit na podzim a bojovníci mohou kaligrafovat krví. Mei se obětovala pro svou lásku, protože chtěla být volná jako vítr, poslední použitelná dýka je v tobě!
Největším přínosem Klanu je důraz na vizuální vytříbenost a pečlivě propracovaný zvuk, který funguje jako informace o prostoru. Zvuk odhaluje architekturu lesa. Některé digitálně upravené fragmenty ze soubojů jsou dříve nespatřené. Když hraje Mei s Leem hru na "Echo", jsou letící fazole v časové lupě stejně tak dokonalé, jako Satanova procházka mezi střepy v časové stázi ve filmu Constantine. "Zrnka prachu, cáry mlhy a déšť jsou prvky volné nepřímé promluvy zbytků světa, které Deleuze a Schefer identifikují u Dreyera, Kurosawy nebo Wellse," píše Karel Thein. Záběry na dýky nebo šípy letící s dokonalou přesností musely být realizačně náročné, proč ale někdy jednoduše nezafouká vítr do spadaného listí?
V tomto snímku chybí Mistr, chybí zde moudrost a přesah k nadreálnosti. Klan není prostoupen poetickou atmosférou básní taangských básníků, není zde místo pro žádnou kaligrafii, žádný čaj, žádné mlžné hory, žádnou religiozitu, vše se soustředí na milostnou zápletku ne nepodobnou západním melodramatům. Už rozumím nadprůměrným tržbám ve Státech. Tato žánrová a strukturální pro-americkost je po pro-čínském Hrdinovi zjevným krokem k sexuální intimnosti a soustředění se na individuální osudy. Choreografie wire-fu zůstává stále na špičkové úrovni, ale v monotónním prostředí nešlo vymyslet zázraky. Tak jako Hrdina trpí prostoupením komunistickou ideologií, tak Klan trpí sladkobolnou ideologií milostných vztahů. Ještě že létat je tak snadné. Krásně zpíváš, mé neštěstí.