Má anatomie / Anatomie pekla

Na počátku psaní si slibuji, že ten film – tedy Anatomii pekla – nebudu obhajovat, nebudu hledat důkazy, v čem je výjimečný, proč by měl být viděn a přijímán. Zajímá-li mě na něm něco, zajímají mě důvody rezonance, otáčím tu otázku zpátky k sobě a ptám se, proč zrovna tenhle film rezonuje se mnou, čím mě uvádí a svádí do svého světa? Hledám a vzpomínám, co mě před lety zajímalo na Breillatové Romanci, filmu, díky kterému jsem režisérku "našla". A tak se setkávám se svým textem z té doby:

Romance je často zmiňována pro svou radikální sexuální otevřenost, nicméně sex a role obou pohlaví jsou v ní nazírány jako filozofický problém, a samotnou tělesnou daností sexu se snímek v podstatě nezabývá. Romance je tak vším jiným než pornografickým či erotickým filmem – tělo se tu vyjevuje jako text, do kterého se vpisují kulturní tabu, a proto zde sexualita hraje tak subverzivní roli. Film je jistě přelomový ve svém přístupu k sexu – hlavně proto, že jej snímá naturalisticky, nepřikrášleně (a nutí nás si uvědomit, že s filmovým sexem je to ve většině děl jako s filmovým časem – obvykle nemá s realitou nic společného). Breillatová navíc ukazuje sexualitu z ženského pohledu, což je v kultuře, kde se ženský pohled obvykle spojuje s city a romantikou (ona "romance" z titulu) a sex se chápe jako mužská záležitost, velmi nečekané. Romance v sobě spojuje i další protiklad – je to cynické filozofické zamyšlení nad společenským postavením ženy, ale také vtipná, až jízlivá "komedie sexuálních mravů".

Najednou to nestačí, vzpomínka na ten film se mi vysmekává ze slov, a byť se v Anatomii objevuje mnohé z Romance, jen jaksi vytvrzené, ukované do ostřejších tvarů (které možná zakrývají tu dříve zřejmou ironii a odstup, do nichž se smrtelná vážnost "filozofování" může kdykoli přelomit), nelze ji již takto jednoznačně popsat. I v ní se ovšem pracuje s určeností ženské sexuality a tedy i ženského bytí, i zde je výchozí situací ženskost jako záhada, ale najednou je nově ztělesněna ženou, která trvá na své existenci, nabízí se k prozkoumání, chce prostřednictvím nezúčastněného pohledu druhého vidět sama sebe – a samozřejmě, že uvidí (chce vidět?) jen pohled druhého, ten pohled, který má za obvyklých podmínek zůstat nepřistižen. Byla-li Romance ironickým vymítáním ženského masochismu, je Anatomie sžíravou konfrontací mužského sadismu, sadismu nejen fyzického, ale především sadismu vidění, popisování a vtiskávání svého tvaru. Je-li Romance záznamem ženského osvobození, je Anatomie záznamem srážky mužského, rádoby nezúčastněného principu s vlastním viděním.

Žena, která si v tanečním gay-klubu vybere muže, který nemá rád ženy, aby se na ni díval tak a tam, kde je ne-viditelná. Nefilmový úkol: jak ukázat to, co je neukazovatelné? Ve velkých detailech, neestetizovaných záběrech pohlaví, které se stávají záběry tváří? Proč se ženské tělo nabízí obscénnosti, mužské jen anatomii? Jak převést řád obscénního vidění zpět do anatomického? Úvodní sekvence je sama o sobě již příznačně symbolická, iniciační do filmu i situace hrdinky, iniciační i do jakési prototypičnosti všeho, co se ve filmu odehraje. Žena, vstupující do světa mužské homosociality, touhy, která je vždy jen mužská, žena, která vytrhuje z tohoto světa jednoho muže, kupuje si jeho pozornost a intimitu postaví jako obchod, která nenabízí svou touhu, ale snaží se "oslovit" tu jeho – není to něco, co vlastně známe? Co pořád ještě žijeme?

A zároveň – nemá to celé příchuť, a to velmi pikantní příchuť, zcela nečekaného "retra"? Přece proč znova otvírat otázky, co už byly jednou prozkoumány, které už zhruba od sedmdesátých let považujeme za uzavřené? Je ještě třeba se vracet např. k tabu menstruační krve (ať zvolím, příznačně, to, co je zde "nejviditelnější")? Anatomie na sebe bere zvláštní tvar aktualizovaného anachronismu, slyším z ní ozvuky hesel z dávných, bojovných dob ("Dokud neochutnáme svou menstruační krev, nebudeme svobodné"), vyznívá to zároveň trapně ve své zastaralé radikalitě, kterou už asi nepotřebujeme, a zároveň si uvědomuji, že toto retro jsme ještě skutečně nestrávily/i, nezažily/i. Stejně tak není asi pochyb, že např. toto radikální "politické" prohlášení tehdy fungovalo jako symbolické gesto – co se tedy stane, když je nejen připomenuto, ale zkonkrétněno názornou vizualizací? Že bychom teprve teď, po desetiletích, co nám to bylo navrženo, s Breillatovou skutečně a konečně prošly/i takovým zasvěcením? A s tím souvisejí další otázky: Není třeba začít jinak psát, chceme-li zachytit právě rezonance tohoto filmu? Není třeba se k němu vztahovat jinak, než textem? A také, co mě nepřestává překvapovat: jak vysvětlit pocity sžíravé nudy, kterou mnozí, byť filmově školení, u toho filmu pociťují? Kde se bere ta zvláštní nuda tváří v tvář extrémnosti? Proč Breillatová již nešokuje?

Jako by tato "nuda" udolala i cenzuru, se kterou se Breillatová setkává již od svého prvního filmu, u Romance pak skutečně mezinárodně – ta někde byla zcela zakázána, jinde dostala "X-rating" (přičemž Breillatová se sobě vlastním humorem říká, že X-rating je "záležitost chromozomu X"). Anatomie sice již nemá ono "X" jako predikát, jako tomu bylo u Romance mnohde pojmenované jako Romance X, ale stává se jím sama, uzavírá pomyslný dekalog. A Breillatová o tomto filmu prohlašuje, že již nemůže jít dále, že je to její nejradikálnější počin, završení absolutního osobního zkoumání, na které se vydala. Nevím, do jaké míry je přesné, že ji někteří označují za "ženského" Sadeho či Batailleho. Není to dokonce zavádějící? Každopádně tohle není anarchistické libertinství, zde je sex prostorem transfigurace, zřetele k druhému, touhy po absolutnu – sex je přece bránou do transcendence, a proto je tabuizován; u Breillatové je znovu vykoupen, jako trapný, ale i metafyzický a posvátný.

Filozofie v budoáru? Ne, je to spíš spiklenecký chechtot, který se ze salonku ozývá! Udělat z pornoherce (který byl pubertálním hrdinou i mužů mé generace) filozofujícího bohatýra feministického zkoumání sexu? (I u Rocca se pohlaví stává tváří, ale ještě spíš tvář pohlavím.) Ukrást jim nadsamce, který "nemá problém se svou sexualitou", takže je jako jeden z mála herců ochotný ztělesnit to, co si Breillatová napsala? To je drzost, jejíž vtipnost by nám neměla unikat. Ale možná je tohle vše marginální, možná celý požitek z Anatomie stojí a padá s časováním, prodléváním ("čekání se stává součástí vzrušení"). A nebo, ještě spíše, se slast točí kolem těch barev: bílé, rudé a černé, ale obzvlášť té bílé! Utopenost v bílé! I tu, ve filmu jinak tabuizovanou ("Filmová bílá je přinejlepším béžová," tvrdí pohrdlivě Breillatová v rozhovorech), si autorka vyvzdorovala, navrátila ji filmu. A každá Anatomie je přece (také) vzrušení (zděšení?) z bílé a rudé.