Editorial č.35 / Zářijové ohlédnutí
Pokud si dnes stěžujeme na stav českého filmu, často poukazujeme na to, jaký mají současné filmy vztah ke společenské realitě. Tvrdíme, že filmaři propásli jedinečnou možnost zobrazit smysl společenské proměny od roku 1989. Schopnost zachytit společenské procesy, mít na ně dostatečně fundovaný názor přitom nemusí vést k filmům, jejichž jedinou hodnotou bude jejich společenská závažnost. Schopnost uchopení společenské reality s sebou ruku v ruce nese i estetické kvality, neboť společenský názor, aby zůstal názorem, musí být pregnantně formulován ve filmovém médiu, což předpokládá schopnost s tímto filmovým médiem patřičně nakládat.
Nechme stranou filmařské schopnosti našich režisérů. Co se týče neschopnosti zaujmout společenský názor, může se jednat o prodloužený jev celospolečenského politického nevědomí. Procesy, které se za posledních více jak čtrnáct let odehrály, jako by nebyly výrazem naší vědomé vůle, ani tajných přání. Kdo si dobře pamatuje konec osmdesátých let, ví, že představy, jak má budoucí společnost vypadat, byly velmi mlhavé. Poměrně mechanicky jsme se začali napojovat na západní svět s ujištěním z vyšších míst, že se kamsi vracíme. Odtud také plynou ony vždy již zpozdilé, vždy za naším osudem klopýtající filmy snažící se uchopit proces společenské transformace. Místo aby filmaři uchopovali nesamozřejmost tohoto procesu, zůstávali (jako Věra Chytilová) kriticky přilepení na jeho nejsnadněji pozorovatelné fenomény jako privatizace, restituce, zbohatlictví, zlatá mládež apod.
Zvlášť dnešní aspekt politického nevědomí promítající se do filmové produkce vystoupí v kontrastu s českou novou vlnou šedesátých let. Nemá smysl si hrát na zázrak výjimečné generace, která se v Čechách po válce urodila. Zaujetí pro společenskou realitu se promítalo do společenského uvědomění filmů nové vlny. Potřeba jeho vyjádření našla svoji podobu v mnoha alegorických filmech, obsazování naturščiků, nehrdinských hrdinech, sklonech k cinéma vérité. To, že tehdejší politické uvědomění bylo často naivní a jalové, se nakonec neblaze projevilo i u "českého filmového zázraku". V mnohých případech příliš rychle zestárnul, jeho jinotaje již nedokáží zarezonovat s novou dobou.
Po čtrnácti letech nevědomého putování jsme vstoupili do evropských struktur, společensky jsme spočinuli. Tento stav se zdá nezvratitelný, budeme ho muset přijmout. Možná se tak otevírá možnost konečně si uvědomit svoji situaci, nabýt politického vědomí. Otevírá se možnost i pro české filmaře poodstoupit od nejrozšířenějšího žánru komunální komedie (víceméně Hřebejk, Ondříček, Zelenka, Gedeon) a trochu více se rozhlédnout, kde jsme se to ocitli.