Snad až příliš aranžovaná "váha duše" / 21 gramů

Svým druhým filmem 21 gramů navazují čerstvý čtyřicátník Alejandro González Inárritu a scenárista Guillermo Arriaga na úspěšný debut Amores Perros - Láska je kurva. Tragická autonehoda zde opět propojuje osudy tří jedinců, kteří jsou ve shodný okamžik různými způsoby konfrontováni se smrtí, ochromujícím pocitem viny a nitro rozdírající touhou po pomstě. Zatímco se tvůrci v prvním snímku z roku 2001 připojili k vlně filmů ovlivněných novátorským přístupem ke konstrukci vyprávění Tarantinova kultovního morytátu Pulp Fiction - Historky z podsvětí (prostřednictvím několika postav se přibližujeme k centrální události filmu z různých stran a pod různými úhly pohledu), zašli ve filmu, který si svou předpremiéru odbyl na letošním ročníku Febiofestu, ještě dál - tím, že lineárnost narativní struktury narušili již uvnitř jednotlivých epizod svázaných se třemi charaktery.

Jedinou šancí těžce nemocného profesora matematiky Paula (Sean Penn) je transplantace srdce. Tragickým dárcem se stává manžel dobře situované ženy v domácnosti Christiny (Naomi Wattsová), spolu s oběma dcerkami smrtelně zraněný robustním autem bývalého vězně, dnes přesvědčeného náboženského horlivce a otce rodiny Jacka (Benicio Del Toro). Příběh psychologického dramatu, jehož název odkazuje k váze, kterou údajně ztrácí lidské tělo v okamžiku smrti, je rozlámán do logicky i chronologicky zpřeházených fragmentů. Narušení dramatické struktury tradičního střihu klade mnohem větší nárok na diváka, jehož jedinou možností, jak zůstat "ve filmu", zůstává naprosté odevzdání se do moci scenáristických úskoků. Téměř do poloviny filmu není totiž jasné, co představuje onu klíčovou událost a jaký je vztah mezi třemi postavami, které se ve velmi krátkých intervalech pohybují mezi minulostí a současností. Zvolená forma je však natolik provokativní, že je třeba zaujmout jednoznačné stanovisko k tomu, nakolik je v daném případě opodstatněná. Nezpochybnitelně silný příběh vložil Inárritu do brilantně natočených scén s mnoha rafinovanými úhly záběru a zvukovými experimenty, které mnohdy velmi přesně a originálním způsobem přispívají k dokreslení tíživě smutné atmosféry snímku. Problém však představuje míra, respektive její absence projevující se jak v samotném obsahu, tak ve formálním uchopení. Už tak dost kritickou situaci Paulova čekání na zdravé srdce komplikuje umanutá touha jeho partnerky po dítěti, která je posléze i faktickou příčinou rozpadu jejich manželství. Do Christinina obtížného vyrovnávání se se smrtí nejbližších zase vstupuje její drogová minulost, nikoli nepodobná způsobu života, který Jacku Jordanovi před jeho obrácením připravil několikaletý pobyt ve vězení. Vnímání "našlapaného" děje navíc Inárritu zkomplikoval nadužíváním neurotizujících zvukových šoků a programově nevšední kompozicí a vazbou záběrů, která se mnohdy dostává až do polohy reklamní estetiky. Prvotní potěšení z originálních průhledů kamery, které místy velmi příjemně odlehčují psychickou neúnosnost scén (Christinin bolestný nářek, kterým reaguje na šokující zprávu o tragické smrti celé rodiny je například proložen dlouhým, klidným pohledem na tvář její sestry, strnulou v nevěřícím údivu), tak záhy vystřídá únava z přesycenosti nadměrnou estetizací, která sklouzává až k artistní manýře. Rozbití tradiční struktury vyprávění a časové zpřeházení fragmentů děje pak i navzdory velmi přesnému dávkování délky sekvencí a postupnému zklidnění časoprostorových skoků působí především ve druhé polovině filmu velmi rušivě na jeho celkové vnímání.

Ztrácí-li divák v průběhu projekce vinou poněkud okázalého formálně-obsahového kouzelnictví kontakt s filmem, přitahují jej zpět do děje vynikající herecké výkony všech tří hlavních protagonistů. Sean Penn dokazuje, že vedle vnitřně rozervaného hrdiny plného agresivní nenávisti, jímž se mimo jiné zabývá i ve své režijní prvotině Vyvrhel (The Indian Runner, 1991), zvládá i polohu subtilního "everymana". V očích jeho Paula odevzdaně čekajícího na šanci vrátit se do života se odráží bolestné vyčerpání a tichá vyrovnanost, která ostře kontrastuje se zneklidňující výbušností a téměř animální divokostí Jacka Benicia Del Toro. V Portoriku narozený herec, jenž se proslavil především rolí mexického policisty v Soderberghově filmu Traffic (za niž byl oceněn Oscarem za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli), uchvacuje především přesným dávkováním neočekávaných výbuchů ďábelského charismatu, díky kterému nabývá jeho postava vyléčeného alkoholika a zarytého stoupence doslovného výkladu Písma téměř mýtických rozměrů.

Angličanka Naomi Wattsová na sebe upozornila v rozporuplně přijatém snímku Davida Lynche Mullholand Drive. Volba méně známé tváře talentované herečky pro obtížnou roli ženy vyrovnávající se s trojí smrtí nejbližších patří nesporně k největším kladům Inárrituova filmu. Její energická Christina, užívající si pohodlí finančně zajištěné matky rodiny, náhle přichází o svou dosavadní identitu. Wattsové se podařilo bez přílišného patosu zachytit přerod ve zlomenou ženu, na jejíž tváři navzdory vnitřnímu klidu nalezenému v závěru příběhu zůstává stín bolestivého smutku.