Film je politikum

1. 6. 2004 / Zdeněk Hudec
téma

Přinejmenším od dob Machiavelliho vytváří politika o sobě pověst, že je instrumentálně-praktickou dovedností, v níž nehraje zásadní roli morální hodnocení, ale propočitatelná a racionalizovaná obratnost v manipulovaní s lidským materiálem. Machiavelliho kritizovaly i oslavovaly nejrůznější politické směry, protože objevil určité konstantní zákonitosti politického jednání a analyzoval politický fenomén bez zamlžování moralistickými frázemi. Machiavelli rozvedl myšlenku, že základem politiky je síla, schopnost dobýt a udržet moc. Filmový obraz je svým způsobem také "machiavelliovský", neboť jeho povaha je rovněž založena na "síle", s jakou si emocionálně a ideově podmaňuje diváka. Příspěvky shromážděné k tématu "politický film" se zaměřují právě na takový typ filmů, které explicitně - se společenským vědomím - slouží politické manipulaci.

Z pragmatických důvodů, vynucených potencionální "bezbřehostí" tématu, autoři nahlížejí na termín "politický film" z hlediska vědomého, nikoli nevědomého ideologického postoje, který zaujímá vůči realitě. Z tohoto důvodu rezignují na aplikování teze o ideologii jako reálném, materiálně prožívaném imaginárním vztahu člověka ke světu, protože potom je politickou veškerá kinematografie bez rozdílu. Toto hledisko mj. vystihuje i známá věta, připisovaná Godardovi: "Nejde o to dělat politické filmy, ale dělat je politicky". Autoři příspěvků obracejí pozornost k těm historickým etapám, kdy kinematografie zaujímala výslovný ideologický postoj, který jednoznačně znamenal politickou propagandu. Jejich zájem je proto pochopitelně soustředěn především na totalitaristické způsoby uplatňování politické moci. Není věnována pozornost filmům s politickou kulisou, především tzv. "angažovanému" nebo "společenskokritickému" filmu, jehož ideologické zacílení sic kritizuje společenský systém, ale nezpochybňuje jej v jeho podstatě (např. Pakulovy, Pollackovy, Costa-Gavrasovy politické thrillery, italské antimafiánské filmy, hollywoodské filmy o studentských revoltách apod.)

Přístup, kteří autoři tématu o politickém filmu zvolili, není samozřejmě jediný možný, natož vyčerpávající. Celá řada otázek a zůstala otevřená. Např. proč pod explicitně vymezené chápání "politického filmu" v podstatě spadají jenom filmy levicové, kterých je kvantitativně více, než jejich pravicových protějšků ? Proč pro stoupence pravice, pravicového liberalismu a často i liberalismu levicového, není politická kinematografie dostatečně zajímavým námětem k diskusi? S tím se samozřejmě pojí celá řada jiných teoretických otázek. Zejména proč levice působila (a zda dodnes působí) v kinematografii na vědomé bázi a proč pravice spíše na "nevědomé", jinými slovy, proč byla levice chápána jako dynamická, progresivní politická síla, kdežto pravice spíše entropická, spojená s esenciální "reakčností", prosazující se v komerční produkci, zatímco politický a společenský systém je vždy vydáván za spolehlivý.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Politický film

32 / únor 2004
Více