H Story

Nobuhiro Suwa (nar. 1960) je japonský režisér náležející mezi nejzajímavější současné tvůrce své země. Debutoval v roce 1997 snímkem 2/Duo, který získal ceny na festivalech v Rotterdamu a Tokiu. Jeho následující film M/Other (1999), natočený podobně jako H Story bez předem daného scénáře, na základě improvizací s herci, získal cenu kritiky na festivalu v Cannes.

H Story je Suwův třetí celovečerní snímek, přičemž jeho název odkazuje k místu, kde se film odehrává, k Hirošimě, i k základní inspiraci - filmu Hirošima, má láska (1959) Alaina Resnaise, jehož jakýmsi záměrně nepodařeným, nedokončeným remakem Suwův snímek je. Původně měl Suwa natáčet film o Hirošimě, jež je jeho rodným městem, společně s americkým režisérem Robertem Kramerem, kdy každý z nich měl mít jednu kameru a vzájemně se měli natáčet a hovořit o Hirošimě. Co přitom Suwu zajímalo, byla především odlišnost jejich pohledu na toto město a otázka, zda je možné natočit film jiným způsobem, tak, aby jej dělalo několik autorů zároveň, každý po svém. Kramer nicméně zemřel a z jejich společného projektu sešlo. Suwa se rozhodl film o Hirošimě přeci jen natočit a převzít i onen koncept dialogičnosti, konverzace - tím, s kým by vedl dialog, se stal právě zmiňovaný Resnaisův film natočený dle scénáře Marguerite Durasové.

Resnaisův film je ve výsledku tím, co H Story pronásleduje, co jej tiše naleptává a rozkládá, spíše než že by mu sloužil za pevný bod, vzor, který by se měl zkopírovat. Zneklidňující distance mezi oněmi dvěma filmy je přitom cítit od počátku, už ve chvílích, kdy sledujeme jakoby dokumentárně zaznamenávané natáčení remaku Resnaisovy Hirošimy, ve chvílích, kdy se ještě zdá, že natočit takový remake je možné. Postupně ovšem natáčení čím dál více "drhne", pozastavuje se, a my coby diváci sledujeme natáčení filmu, který se rozpadá před našima očima, který nebude natočen. Jsou nám odhalovány jen zbytky scén, ne víc. "Herci skrytí v pološeru, ležící na posteli, sedící u stolu v kavárně, vycházející z absolutní noci, šeptají: 'Já vím, co je zapomnění / Ne, ty nevíš, co je zapomnění.' Jsou to ta stejná slova, ale my se ocitáme o čtyřicet let později, při natáčení filmu, který nebude natočen, který se neuskuteční," píše Olivier Joyard.

Suwovým prvotním záměrem bylo svůj a Resnaisův film spíše oddálit, ale obrazy z Resnaisova filmu se do jeho filmu, jak alespoň tvrdil v rozhovorech, stále vracely, více než chtěl. Neklidné, nepředvídatelné a nepřestajné vzájemné přitahování a vzdalování oněch dvou filmů na formální rovině opakuje v jakémsi závratném pohybu napětí vztahu mezi dvojicí hlavních hrdinů, jejich přibližování a vzdalování, to, jak nemohou být ani spolu ani bez sebe. Olivier Joyard si ve svém článku o H Story všímá, že "Suwa je blíž Hirošimě než kdy byl Resnais, ale zároveň je jí vzdálenější, jelikož onen druhý film byl natočen a mezi Suwu a události, historii vložil obrazy, zrcadlo".

Tento problematizující vztah s Resnaisovým filmem s sebou přináší enigmatičnost, neustálé unikání, rozpadání smyslu i filmu samého, až k zobrazení nemožnosti natočit remake Resnaisova filmu, nemožnosti natáčet film o Hirošimě - právě to se stává vlastním tématem filmu. Ona nemožnost je přitom i herecká: Béatrice Dalleová hrající tu sebe sama, jak hraje postavu herečky, kterou hrála u Resnaise Emmanuelle Riva, je v centru tohoto filmu - stává se trpícím tělem, které figuruje právě tuto nemožnost natáčet, pokračovat, hrát, mluvit (v jedné scéně není ani schopná vyslovit větu - jakoby zapomněla francouzsky, jakoby zapomněla mluvit...), stává se tělem, které vzdoruje filmu samému, které jej otevírá kamsi zcela jinam, v zoufalé, ale osvobodivé linii úniku.

Tematizuje a konfrontuje-li na jedné straně H Story nemožnost natáčet (a to nemožnost doléhající obecně na kinematografii od 80. let výše, kinematografii období po moderně), na straně druhé vydobývá v záchranném, radostném gestu i opětovnou možnost dělat film - H Story je především filmem o filmu, o obtížnosti, ale i o radosti z natáčení. Joyard píše: "Asistujeme při souboji. Tématem H Story není ani tak držení smutku za takzvanou moderní formu kinematografie (...), ale ve své podstatě velmi prosté hledání - pokus mít ještě nějaké pocity ze světa a z natáčení." Suwův film je navzdory své sebe-reflexivnosti, navzdory bohatosti témat a myšlenek, které probouzí, filmem velice intimním, emotivním, intuitivním, neintelektuálním - v jeho centru nejsou nějaké apriorní velké myšlenky, ale jemné experimentování skrze gesta, těla, pohyby kamery a oddramatizování na téma opakování a paměti (dějinné, osobní i filmové) .