Editorial č.34
V poslední době se stalo zvykem, že členové redakce Cinepuru si na této stránce vyřizují své osobní účty s obsahem daného čísla. Jednou se tu píše o tom, co v časopise chybí, o dva měsíce později zas editorial upozorňuje, že to, co do jedné ze stálých rubrik konečně proniklo, naprosto nestojí za to, aby se na stránkách Puru objevilo. (Celá věc pak má svůj další půvab pro houfy pravidelných čtenářů a zástupy abonentů, kteří dobře vědí, že v obou inkriminovaných editorialech se píše o tomtéž filmu.) Tato podivná praxe, kdy se jednotliví redaktoři macešsky distancují od toho, za co by měli zodpovídat, je mi z duše protivná a kdesi jsem se veřejně zařekl, že na ní nebudu participovat.
Dlužno ovšem poznamenat, že se tak stalo dlouho před tím, než mi připadl čestný úkol sepsat editorial vlastní. Když jsem si procházel číslo, které právě držíte v ruce, padl můj pohled na dvě pochvalné recenze na Český sen a všem mým editorským předsevzetím byl konec. Občas to na mě zkrátka přijde a já neodolám.
Autor první ze zmiňovaných recenzí na Českém snu vyzdvihuje to, že se jeho tvůrci vzdali apriorního moralizování a soustředili se na pobavené sledování toho, co vyprovokovali. Druhá recenze pak Klusákův a Remundův film s nadšením staví mezi snímky, které přestávají být ohraničenými "díly", otevírají se světu a k publiku promlouvají jinak, než jen prostřednictvím lineárního vyprávění. Nemám nic proti zábavnosti ani proti prolamování recepčních mechanismů a narativních schémat. Jen nevím, co s tím má společného Český sen, který (ať jsem taky trochu svině) je jen o málo zábavnější než Krampolova estráda Nikdo není dokonalý a který místo svobodné a neotřelé komunikace s divákem nabízí jen zoufale předvídatelný sled mnohokrát viděných scén. Samotného mě to mrzí, protože jsem se na Český sen těšil – ale z toho, co se mohlo stát mnohovrstevnou analýzou propletence moci, reklamy, médií a rodinného štěstí v objetí konzumu, zbylo jen pár silných momentů a film, který si dokázal představit každý z nás ve chvíli, kdy se o pravé povaze Českého snu dozvěděl.
Poté, co jsem si takto ostentativně umyl ruce, je na čase vrátit se na zem a pustit se konečně do toho, k čemu má tato redakční hlásná trouba sloužit. Cinepur tentokrát pokrývá obě tuzemské prázdninové filmové přehlídky – profilem Johna Cassavetese upozorňujeme na karlovarskou retrospektivu této legendy autorského filmu a v tématu "Tělo ve filmu" přinášíme textový pandán ke kolekci filmů, jež budou (jak pevně doufáme) uvedeny v rámci sekce Cinepur´ Choice na letošní LFŠ. Naši spolupracovníci shledali téma výživným a zahltili nás tolika příspěvky, že hranice těla, těla filmu a těla ve filmu budeme zkoumat i v příštím čísle.
Konec řečí. Nashledanou v září a nezapomeňte, že začalo léto.
PS: Díky heroickému úsilí, které Zdeněk Holý vyvinul v minulých týdnech, má dnes již celá redakce Cinepuru kompletně ukončené vysokoškolské vzdělání. Pevně věříme, že se tento fakt odrazí v kvalitě naší práce.