Editorial č.32
Pokud editorialy mají představit přítomná témata časopisu, pak tento editorial se naopak zaměří na to, co v 32. čísle Cinepuru chybí. Na Apríla by měl vstoupit do kin nový snímek Larse von Triera Dogville, který by si za svoji až provokativní novost určitě reakci zasloužil. Pokud se jedny z nejinovativnějších věcí současnosti v dlouhometrážní hrané kinematografii odehrávají pod estetickým emblémem rozostření, pak Trier nabízí zcela jiný způsob vynalézání kinematografie. Estetika rozostření vychází ze snad již dostatečné historičnosti kinematografie, kdy její historií definované kontury (ať už žánrové, narativní nebo stylistické) je možno vystavit znejistětní. Namísto převracení těchto kontur a nabourávání diváckých očekávání, rozostření nabízí divákovi příjemnou nejistotu, kdy neví na území kterého žánru, kterého příběhu či filmu se pohybuje. Je vstřebáván vytříbenou nejistotou statutu filmové přítomnosti, ať již sleduje Soderberghovy hollywoodské variace, Denisové lpění na těle jako bodu prosté přítomnosti nebo Dumontovu až k zastavení zpomalenou naraci.
Trier nevyužívá nahromaděného dějinného materiálu, historii neguje, kinematografii vzhledem k ní znovu vynalézá. Jak jinak označit fakt, že Trier přichází se zcela nově pojatou mizanscénou, která nemá v kinematografii obdoby. Malované kulisy, radikální schematizace světa příběhu sic odkazují na hojně využívané divadelní a výtvarné filmové výpůjčky, ale v Dogville se je podařilo oprostit od konvencí svého původu. Odvážím se tvrdit, že Ken Russell bez divadelní konvence je nesledovatelný, Trier v Dogville tvoří konvenci novou. Divadelně schematizovaná scéna Dogville se pojí s až naturalizovaným herectvím, film funguje i bez odkazování k divadelní konvenci. A pro ty, kdo nemohou Trierovi odpustit sentiment filmů Prolomit vlny a Tanec v temnotách, nebo kdo v nich neviděli sebereflexivní kritický nástroj kinematografie, má Dogville překvapivé, přehodnocující zakončení, k němuž natolik konzistentně vedou dva zmíněné filmy, že jejich sentimentalita je zpětně zpochybněna.
Abych editorské konvenci učinil za dost, zbývá říci, že toto číslo se věnuje politickému filmu, ale jelikož je těžké dnes najít, co není politikum, věnuje se jen těm filmům, které se jako politické explicitně deklarují. Můžete se těšit na úderná hesla.