Editorial č.28
Pro hodnocení filmů hledáme argumenty. Zpětně vysvětlujeme, proč se nám ta která scéna nelíbila, proč film nedržel pospolu. Neuspokojivý zážitek nás zpravuje o chybě, kde přesně nastala, teprve hledáme. Snažíme se na základě objektivních kritérií dospět k finálním argumentům. Občas si však můžeme s nepříjemným údivem uvědomit, že používáme stejný argument pokaždé jen s jiným hodnocením. To, co u jednoho filmu líčíme jako jedinečnou formu, u druhého shledáváme manýristické. Popíšeme stejný jev, např. nalezneme identickou básnickou figuru, ale jednou ji shledáme patřičnou, podruhé ne. Nechci se zde zaplétat do úvahy, jak je hodnocení částí (třeba té figury) závislé na celku filmu, jak je celek filmu závislý na celku kinematografie a ta zase... Zaujalo mě, že hodnocení předchází argumentům, že stejného zdůvodnění jsme ochotni se chopit jak v případě hodnocení kladného, tak záporného.
Wong Kar-waiův poslední film zjevivší se v české distribuci, Stvořeni pro lásku (v originálním a poetičtějším znění In the Mood For Love), mi problematiku vztahu předcházejícího hodnocení a následných argumentů připomněl. Často filmová teorie traduje přesvědčení, že film na rozdíl od literatury nemůže ponechat nedourčenou vizualitu svého světa. V knize se dočteme, že hrdina sleduje ženu, ve filmu hned vidíme, že je to blondýnka. Literatura by tedy v tom, co "ukáže", měla být mnohem svobodnější nežli film. O čem nechce, o tom nepíše. Pokud je pro ni důležité, že hrdina odklepne cigaretu, zůstane u toho a nemusí si všímat popelníku. V tomto ohledu je skoro neuvěřitelné, že Stvořeni pro lásku zobrazuje nenaplněný milostný vztah muže a ženy vzájemně klamaných svými manželskými protějšky, aniž by ukázal to, co je pro postavu nejdůležitější, tváře jejich partnerů. Z jejich protějšků vidíme maximálně kučeraté týly. Žádný pohled ve filmu tak nemůže být identifikován s neexistující tváří, perspektiva filmu byla radikálně zúžena na ony dvě k lásce odsouzené postavy. Zredukovat takto perspektivu při zjevně dramatické situaci čtyř postav je nevídané. Důslednost tohoto postupu omezuje a zintenzivňuje citové drama na dvě postavy. Ve stejnou chvíli však mohu také říci, že systematičnost tohoto neobvyklého postupu je poněkud chladná a chtěná. Ať už pozitivně nebo negativně budu vždy argumentovat touž pro film neobvykle postavenou perspektivou. Mám ji považovat za klad či zápor filmu? Nějaké hodnocení filmu samozřejmě mám, ale jsem si vědom, že týmiž argumenty bych mohl přesvědčovat o opačných kvalitách filmu.
Možná by se tyto řádky líbily Milanu Klepikovovi. Ten v Literárních novinách (č. 19, 2003) obvinil českou filmovou kritiku, zvláště tu akademicky založenou, z toho, že jí používané teorie, uplatňované pojmové aparáty, jsou pouhým nástrojem, "boxerskou rukavicí, kterou má být proražen názor". Riziko instrumentálnosti argumentů, na nějž jsem chtěl také upozornit, nás však nesmí vést k zavržení argumentace. To, že je v Cinepuru argumentace podle Klepikova "mile intelektuálně přepjatá", není způsobeno ani tak potřebou skrýt svůj názor, využít neosobnosti teorie, jako spíše letitým nepřirozeným odloučením kritiky a teorie, které se snažíme překlenout. Pokud se nám to daří, mile přepjatý intelektualismus je (zatím) nízkou cenou.
Toto číslo Cinepuru je věnované především programu Letní filmové školy. Pokračujeme tak v nastoupeném trendu v předstihu sledovat aktuální festivalové dění, které obohacuje naší filmovou distribuci. Nejedná se však o pouhého průvodce, který je bez navštívené krajiny zbytečný. Témata jsou koncipována tak, aby se s tématy LFŠ jednoduše neduplikovala, aby "zúčastněným" nabízela na daný předmět trochu jiný pohled, poukázala i k jiným než zařazeným filmům, a "nezúčastněným" mohla nabídnout standardní cinepurské menu.
P.S.: V létě vstoupí do kin Terminátor 3. Ve světle vlny současných létacích filmů (Matrix, Tygr a drak, Hrdina) se můžeme těšit na až soucitný zážitek s těžkopádným a neohrabaným Arnoldem Schwarzeneggerem. Nebo si snad dovedete představit, že by se Schwarzenegger naučil létat?