Struktura Rivettova neusilování / Célina a Julie si vyjely na lodi

Je těžké pokusit se nějak uchopit film, který se záměrně vzpírá jakékoli interpretaci. To je i případ Rivettových filmů. Není pro něj podstatný příběh jako takový, více ho přitahuje samotná struktura vyprávění. Netvoří se záměrem ukázat něco konkrétního, ale sdělit to s pronikavou působivostí. Největší důraz klade na narušení klasického vnímání času a prostoru a na vytvoření specifického rytmu, skrze nějž vnímáme "z-dlouhavý" příběh stále v jeho počáteční svěžesti. Napětím nás udržuje v pozornosti, těšíme se na každý následující záběr - v tom je Rivettovo tajemství, právě v té jemné nedořečenosti. Klíčovým je pro něho svět fikce a fantazie, proto se v příběhu stále pohybujeme kdesi za hranicí vysvětlitelného.

Rivette si díky tomu, že neusiluje o vykrystalizované příběhy, resp. neusiluje o žádné příběhy (ty jsou mu jenom záminkou ke vtažení do podstaty filmu, do pocitu plynutí, nazírání, postupného uchvácení diváka, smíření se a podlehnutí), může dovolit větší prostor pro improvizaci. Podle Jamese Monaca^/1 jsou pro strukturu Rivettových filmů klíčové tři oblasti: pozice vypravěče, tajemství a délka metráže. Záměrně narušuje zažité schéma, kdy autor sám kontroluje fikci. Rivette chce naslouchat všemu, co na něj při natáčení působí, nesnaží se vtlačit naznačenou realitu do předem připravených forem. Velký prostor ponechává hercům; dokonce tak velký, že jim dokáže přizpůsobit celý film. Představují pro něj zosobnění jeho postav, proto jim nabízí určitou volnost, je zvědavý, do jaké podoby se rozvinou. Proto dobrodružství Céliny a Julie nevyprávějí "jen" ony samy, ale také náhoda, zpětně pečlivě reflektovaná a usměrněná. Jejich příběh vznikal zpočátku tak, že Rivette měl pouze konkrétní představu o obou protagonistkách (Juliet Bertoová, Dominique Labourierová) a absolvoval s nimi několikahodinový rozhovor o tom, jaké role by chtěly hrát. Rivette však dal prostor nejen herečkám, ale i samotným postavám, aby si samy vykreslily kontury příběhu.

Druhou oblastí, která se jako nepřerušená nit táhne Rivettovými filmy, je postupné rozkrývání tajemství. Nikdy však není zcela odhaleno. V našem případě jde o pochopení vztahů mezi obyvateli záhadného domu, do nichž skrze Célinu a Julii stále hlouběji pronikáme. Tímto postupem se Rivette snaží narušit ustálený způsob vnímání filmů. "Už se nám nepředkládá fikce, ale materiál, který byl pro nás jenom mírně upraven a na jehož interpretaci se musíme zúčastnit. Přirozeně tu budou falešné stopy, mrtvé prostory a arytmické posuny. Tím lépe."^/2

Třetí oblastí, pro Rivettovy filmy tolik příznačnou, je jejich délka. "Jeho filmy nejsou dlouhé, protože se toho tolik "děje", ale protože se toho děje tak málo. Délka má především zlomit naši obranu vůči světu Rivettových postav. Po pár hodinách filmu přichází bod, kdy přestáváme reagovat na logiku filmu a začínáme plynout spolu s ním."^/3 A právě v této zdánlivé nelogičnosti je těžiště tohoto snímku, v němž se záměrně nic nedovysvětluje a nepojmenovává. Celý film, ale i samotné postavy, se vyznačují uvolněností a dětskou hravostí, stírající hranice mezi iracionálnem a skutečností. Célina a Julie jsou okouzlující v tom, jak dokážou vidět samy sebe s nadhledem, jak si umí pohrávat s realitou. Obě jsou skutečně šťastné, jako by už kdysi dávno pochopily podstatu lidské vyrovnanosti, která spočívá právě v neusilování a poklidném plynutí, které se také formálně promítá do rytmické skladby filmu - vše plyne a trvá v záhadném mezičasí.

Julie si Célinu vyprosí a "přičaruje" a ona tak vstoupí do jejího života a naruší ho. Célina je ve filmu enigma, prostředník mezi jiným světem, a to nejen proto, že je kouzelnice a ráda si vymýšlí neuvěřitelné historky. V knihovně, kde Julie pracuje, nakreslí do dětské knížky (v níž se přirozeně snoubí hravost a fantazie) obrys své ruky červenou fixou (motiv, který se později objeví v záhadném domě), a tím jakoby předjímá jejich společné dobrodružství. Célina a Julie tedy přijaly hru na odlišnou, nebo naopak na tu skutečně pravou realitu, a bezstarostně se v ní zabydlely. Hrají si, manipulují, čarují, existují a to vše v nějakém kouzelném světě kdesi za plátnem, kde se ale všechno imaginární odehrává v důsledně reálném prostředí a s reálnými rekvizitami. Žádné zázraky se tady fyzicky nekonají (i kouzelný lektvar je vyroben tak jednoduše, aby nám ponechal určitou naději, že nepřekračuje hranice našeho poznání), přesto filmem prostupuje nádech něčeho neuchopitelného.

Célina vytrhla Julii z její stereotypní práce a odstřihla ji od nenaplněného vztahu s kopretinovým kavalírem. Dokázala ji uvolnit a vyprovokovat v ní to, k čemu sama Julie už podvědomě směřovala. Obě dívky hledají nějaké životní víc, prostor za, ale ne proto, aby se skrze toto poznání identifikovaly samy se sebou. Ony jsou šťastné ve svém chaotickém bytí a nadstavbu hledají proto, že je nějak intuitivně přitahuje. Julie hledá sice vědomě (kniha o magii), ale nijak vyhroceně, zatímco Célina v té nadrealitě denně existuje. Svojí živelností a spontánností, svým "neuspořádaným" životem, tím, jak na každém rohu čeká na náhodu, která by zasáhla do jejího osudu, a když nepřichází, tak si ho jednoduše změní sama. Jsou to takové dvě mystičky, možná i z donucení, zdánlivě o nic neusilující, krásné ve své představivosti, a proto se do detailů shodují i ve své fantazii (růžový bazén ve tvaru srdce apod.)

Obě se snaží rozkrýt záhadu v tajemném domě, ale své životy záměrně nepojmenovávají. Ani Rivette se nesnaží interpretovat, naopak nás s jistou rozkoší zavádí do slepých uliček a odpírá nám možnost vytvořit si komplexní představu. Tajemství nám tedy zůstává zahaleno, podobně jako minulost obou dívek. V záhadném příběhu jsme sice rozluštili, kdo je potenciálním vrahem či jak jsou rozehrány vztahy v podivném "milostném" trojúhelníku, ale nevíme už, proč se před námi (příp. Célinou a Julií) záhada objevila, zda má nějakou spojitost s Juliinou žitou zkušeností (zapomenutá chůva z dětství v sousedství tajemného domu) nebo dokonce s jejím podvědomím (jako malá se bála ošetřovatelky a ta teď převzala její podobu). Stále tu zbývá několik nedovysvětlených "drobností". Proč je film zabydlený téměř výhradně ženskými postavami? A proč jsou ty mužské ukazovány ve své naprosté neschopnosti?

Snad proto, aby ještě zvýraznily semknutost přátelství Céliny a Julie, kde není místo pro muže, natož pro milostný vztah, který se ani jedné z nich dosud nepodařilo naplnit. Jakou roli v tom všem hraje děvčátko Madlyn? Je závěr filmu, kdy se role obou dívek prohodí, předzvěstí nového příběhu, nebo se tím jen spirálovitě vracíme na začátek? A otázek zůstává ještě několik. A proto se uvolněte, vezměte si barevný bonbón a pokuste se je vyřešit. Ale pozor, u Rivetta nemusí všechno vždy něco znamenat!

• Poznámky:
• 1) James Monaco: Nová vlna. Praha, 2001.
• 2) Tamtéž, s. 334.
• 3) Tamtéž, s. 334-335.