Co mají společného Tsai Ming-liang a Karel Janák? / Editorial 156
Tchajwanského guru pomalých filmů Tsai Ming-lianga a českého režiséra teenagerských komedií Karla Janáka by zcela jistě do stejné kategorie nikdo nedal. A stejně zcela jistě je číslo Cinepuru, které držíte v rukou, jediným místem, kde se tihle dva ocitli v jedné společnosti. Filozofií časopisu bylo a je reflektovat nejen „více pop“ audiovizuální formáty, jako jsou seriály a videohry (a cokoli dalšího, nového, co audiovize přinese), ale také nebýt elitářský a brát vážně i díla, která by jiná periodika vnímala třeba jako okraje kinematografie, jež nestojí za pozornost.
Díky tomu se v rubrice Flashback, v níž se vracíme k neprávem zapomenutým nebo ve své době nepochopeným dílům, věnujeme Janákovu snímku z roku 2004 Snowboarďáci. Autoři textu tuhle zimní košilatou komedii, kterou jedni vnímají jako úpadek české kinematografie v nultých letech a pro druhé je klíčovým generačním filmem, berou „jako perfektní průsečík dobových trendů v tuzemské kinematografii a mezník řady tehdejších filmařských ambicí“.
Jen o pár stránek dál pak přinášíme rozhovor s Tsai Ming-liangem, předním současným autorem asijské kinematografie. Vznikl během režisérovy nedávné přítomnosti v Česku, kde vedl masterclass na pražské FAMU a převzal cenu za přínos kinematografii na festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (report také najdete v čísle, stejně jako text od autora vítězného českého dokumentu Dům bez východu Tomáše Hlaváčka).
Tsai Ming-liangova návštěva pak naplno ukázala, jak silně jeho filmy jako Rebelové neonového boha, Kolik je tam hodin? nebo Sbohem Dragon Inn ovlivnily tuzemské cinefily. K tomu jedna drobná osobní vzpomínka: projekce jeho dokumentu Odpoledne (2015) na karlovarském festivalu, kde jsme se tehdy shodou okolností sešli jen ve trojici s kolegy Antonínem Tesařem a Alešem Stuchlým, dodnes patří k mým nejmilovanějším sdíleným filmovým zážitkům.
Přeji vám v roce 2025 plno podobných.
K některým vás, doufám, nasměruje i Cinepur.
Vážíme si toho, že nás čtete.