Hledání cesty do backstage / Past M. Night Shyamalana a její soundtrack(y)

Na koncertech popových hvězd, které se staly idoly dospívajících, povětšinou dívek, si nelze nevšimnout duchem nepřítomných nebo jen znuděných otcovských doprovodů. Specifický návštěvnický druh bylo možné pozorovat namátkou při vystoupeních One Direction, čerstvěji Billie Eilish nebo nejpopulárnější hudebnice současnosti Taylor Swift. Haly naplněné pískotem dožadujícím se idolu se tak mohly v očích nechápavých tatíků stát úzkostným místem plným nejistoty a (generačního) nepochopení. Podobné pocity bezděčně zachycuje také loňský film režiséra M. Night Shyamalana Past.

Oproti ranější Shyamalanově tvorbě omotané kolem klíčového zvratu jako odhalení na konci Šestého smyslu, Vyvoleného nebo Vesnice, která se postupně zvrhávala až v sebeparodii, Past hraje téměř od začátku s odkrytými kartami (byť se občas jde přistihnout kvůli režisérově renomé v očekávání, že to nebude tak jednoduché). Otec s dcerou – jako tisíce dalších – přichází na koncert popové hvězdy Lady Raven. Dokonce ji spatří, jak přechází do útrob arény. Když si hudbou nepříliš zaujatý Cooper odskočí na toaletu, v kabince s ním nahlédneme do jeho skromně zařízené mučírny. Telefonem...