Kolik stojí pravá láska? / Anora
Newyorský režisér Sean Baker si za svůj snímek Anora o stejnojmenné erotické tanečnici z Brooklynu, která propadne synovi ruského oligarchy, odnesl z loňských Cannes Zlatou palmu. Byla to první hlavní trofej pro americký film od Stromu života Terrence Malicka v roce 2011. Baker, který svými filmy dlouhodobě pohlíží na lidi z okraje americké společnosti, v něm mimo jiné navazuje na téma sexuální práce a svou snahu ji skrze film destigmatizovat.
Anoře se daří odbourávat stereotypní náhled na sexuální práci subtilním a propracovaným záběrem mocenské dynamiky podmíněné třídními, kulturními a romantickými vztahy. Erotický klub se tu stává útočištěm, monogamní a ekonomicky nevyrovnaný vztah naopak vykořisťovatelskou institucí. Na pozadí dimenze sociálního dramatu se odehrává ještě jiné, konvenčnější – o tom, jak se učíme přepisovat náš pohled na lásku.
Baker ve svém nejnovějším filmu výmluvně poodhaluje transakční mechanismy stojící za obecnými pojmy jako romantika, rodina nebo přátelství, a přitom nedává vinu za jejich rozvrat sexbyznysu. Ve své filmografii, která sahá až na začátek milénia, režisér věnoval této tematice prostor na poli čtyř celovečerních děl. A to vždy s typickou dávkou humoru a dynamičnosti, které odlehčují tísnivé životní okolnosti hrdinů a hrdinek pocházejících z prostředí strádající třídy.
Americký kritik a filmař Scott Foundas na počátku milénia pro filmové zobrazování zmíněné americké chudiny prosadil výraz americký neorealismus, který čerpá hlavně z odkazu estetických tendencí v italské poválečné kinematografii, ale uchyluje se k výraznější estetizaci. Obsazování neherců a nehereček, točení na lokacích a zachycování každodennosti postav patří mezi některé neorealistické prvky, které se projevují právě napříč Bakerovou tvorbou, ale jejichž kořeny sahají až do nezávislého amerického kina devadesátých let a dál.
Ve Starlet se začínající pornoherečka z kalifornského údolí San Fernando Jane zaplete do komplikovaného vztahu s postarší vdovou Sadie. Prostitutka Sin-Dee se v Transdarince prodírá Hollywoodem v honu za pasákem, který ji opustil. Malá Moonee ve Florida Projekt žije s matkou, která se živí prodejem kosmetiky a poskytováním sexuálních služeb, ve floridském hotelu, jenž ve skutečnosti připomíná ubytovnu. Bývalý pornoherec Mike v Red Rocket se po návratu do rodného Texasu snaží získat zpět lesk své ztracené slávy. Do síně těchto „vyvrhelů“ letos vstoupila i třiadvacetiletá Anora Micheva. Erotická tanečnice ze čtvrti Brighton Beach s početnou slovanskou menšinou se nechá očarovat synem ruského oligarchy Ivanem „Váňou“ Zacharovem. Ten si ji zpočátku najímá jako prostitutku, ale později jí nabídne exkluzivní vztah, který jejich poměr rychle zkomplikuje.
Anora tematicky a sledováním některých neorealistických postupů odpovídá nálepce amerického neorealismu. Přímá návaznost na původní italský směr je patrná v Bakerově inspiraci Cabiriinými nocemi Federica Felliniho, který příběhem o římské prostitutce Cabirii zklamané láskou ustoupil od sociologizujícího neorealismu směrem k otevřenějšího přístupu k filmovému vyprávění. Duch americké kinematografie devadesátých let se v Anoře zase projevuje mimo jiné zaměřením na vztahy a upřednostňováním dialogů před zápletkou – tedy prvky takzvaného mumblecoru, jehož tvůrci se výrazně inspirovali například Johnem Cassavetesem. Ten ostatně spadá mezi Bakerovy hlavní inspirační zdroje.
Scénář Anory je zčásti výsledkem vedení spisovatelkou Andreou Werhun a čerpání z jejích úspěšných pamětí Modern Whore o každodennosti sexuální práce, částečně adaptací autorského scénáře psaného na míru Madison a zčásti také produktem dlouhodobého zájmu Bakera a jeho dvorního herce Karrena Karaguliana, který vystupuje v Anoře v roli poskoka Torose, natočit film o ruské komunitě v Brighton Beach.
Těžiště příběhu Anory spočívá mimo jiné v duálním pohledu na práci protagonistky. Na jednu stranu je erotické tancování a poskytování sexuálních služeb za úplatu jejím zázemím, které jí zajišťuje životní standard a pro něž se rozhodla sama. Na stranu druhou ji toto prostředí socializuje k tomu, aby vnímala lásku jako komoditu, jelikož takovou podobu na sebe převážně braly Anořiny vztahy s muži. Ivanův přístup k okolí je podobně transakční. Jako syn bohatého podnikatele nemusí pro důstojný život ani hnout prstem a jeho relace s chudší Anorou a jeho ruskojazyčnými přáteli z nižší střední třídy se odvíjí od luxusu, který jim dopřává při honosných večírcích.
V první třetině filmu se vztah mezi Anorou a Váňou zdá být jako cukrkandlový romantický motiv z kultovního Pretty Woman Garryho Marshalla. Úvodní euforii a naivitu podporují herecké výkony. Mark Ejdelštejn plní roli životem nepolíbeného, optimistického chlapce, který má lásky na rozdávání, zatímco Mikey Madison (známá z rolí v Tenkrát v Hollywoodu nebo Vřískotu 5) se za doprovodu precizně provedeného brooklynského přízvuku přesvědčivě ujímá role postupně láskou obměkčené femme fatale, která našla toho pravého a finanční jistotu k tomu. Prvotní bakchanálie jsou ale jen mlžným oparem honosnosti, jenž zakrývá vyprázdněnost jejich dvoutýdenního vztahu. V jeho závěru Anora zanechává performance, která je i její pracovní maskou, jak to trefně nazvala Madison v jednom z rozhovorů.
Explicitní sexualita, kterou má pevně v rukou protagonistka, a performativita zároveň připomínají erotický camp Showgirls nizozemského filmaře Paula Verhoevena. V něm podobně jako v Bakerově Anoře musí ženy neustále hrát konformní role, aby přežily v patriarchální společnosti. Směnná hodnota v podobě peněz či sexu jsou v Bakerově univerzu úzce spjaty s mezilidským kontaktem, zvlášť když se jedná o lidi ze sociální periferie v zemi, ve které existují extrémní ekonomické rozdíly a střední třída prakticky přestává existovat. To ostatně reflektuje i propast mezi dvěma ústředními postavami, jejichž hlavním, dalo by se říct nezpeněžitelným sentimentálním pojítkem je jejich kulturní příslušnost. I ta ale zajímavě reflektuje jejich vnitřní sociální a mocenskou dynamiku a ke konci bezmála dvouapůlhodinové stopáže ztrácí validitu.
Ivan vystupuje jako zámožný Rus, pro kterého jsou Spojené státy turistickou atrakcí. Anora je v podstatě Američankou, která pochází z linie ruských přistěhovalců, ačkoli jejich jazykem odmítá komunikovat. Rusky mluvící Arméni Toros a Garnick pracují pro rodinu Zacharovových jako poskokové a jejich lehkovážné chování vůči Váňovi pramení z mezigeneračního rozdílu. Nejníže v pomyslné hierarchii se nachází Igor, jemuž se všichni vysmívají jako „plešatému gopnikovi“, který ale v důsledku představuje archetypálního hloupého Honzu.
Oproti předchozím Bakerovým filmům se Anora nejvíce blíží tezi, že lidské pouto přece jen může vznikat na čistě nezištném podkladu. Vztah mezi Anorou a Igorem eskaluje v psychologizující drama, které je vzdálené od satirického rázu starších režisérových filmů. Podobnými tonálními přechody Baker nešetří a jeho snímek mnohdy připomíná několik odlišných filmů obsažených v jednom – od romantické komedie (jejíž naivně ironizující háv podkresluje úvodní track Greatest Day od britského boybandu Take That), přes thriller, konvenční americkou gangsterku až po psychologické drama.
Ve většině instancí tyto kontrasty nastupují plynule a dodávají příběhu na pestrosti jako u téměř půlhodinové home-invasion scény v reálném čase. Ta se postupně překlene ve frenetickou noční honičku jako vystřiženou z Francouzské spojky Williama Friedkina nebo Přepadení vlaku z Pelhamu Josepha Sargenta. Z kamerové práce Owena Roizmana u těchto filmů čerpal i kameraman Anory Drew Daniels (známý již z filmu Florida Projekt) při zachycování nočních scén a pulzující atmosféry New Yorku, která na 35mm filmovém materiálu hraje na notu zobrazování „starého dobrého Empire City“. Danielsovi se daří udržovat kameru pestrou v závislosti na jednotlivých segmentech, ale přesto konzistentní. Scény mejdanů a nočního života navozují osvětlením videoklipovou estetiku seriálu Euforie, na kterém Daniels také v minulosti spolupracoval.
„Nevěřím světům, ve kterých neexistuje humor,“ řekl Baker během tiskové konference v Cannes. Režisér, který jako kdyby ve své běžné komunikaci nebyl schopný dostat úsměv z tváře, letos nabídl nejbezvýchodnější titul své filmografie. Komplikovanost navazování upřímných vztahů a dojem odcizení v prostředí, které staví na pocitu sounáležitosti, jsou ve světle současného utužování kapitalistických vztahů a zároveň rozvolňování komunitních vazeb nepochybně relevantní témata. Zatímco Felliniho Cabirie odchází se slzami v očích, ale hlavou zdviženou a pocitem, že pro všechny existuje další šance, Anora nabízí truchlohru o nevyhnutelné samotě.
Anora, USA 2024, režie, scénář, střih: Sean Baker, kamera: Drew Daniels, hudba: Matthew Hearon-Smith, hrají: Mikey Madison, Mark Ejdelštejn, Jurij Borisov, Karren Karagulian, Vache Tovmasyan ad., 139 minut, distribuce: Cinemart (premiéra v ČR: 31. 10. 2024)