Současný francouzský film / Úvod k tématu
Rok 2023 byl pro francouzskou kinematografii sérií úspěchů: téměř 300 realizovaných filmů, celková návštěvnost přes 37 milionů diváků, zisky přesahující 230 milionů eur. Sedm francouzských snímků se v distribuci přehouplo přes hranici milionu diváků, 61 filmů převýšilo stotisícovou návštěvnost. Deset klíčových festivalů zařadilo do svých oficiálních výběrů 60 francouzských snímků a 196 francouzských koprodukčních titulů. Jeden z nejúspěšnějších, Anatomie pádu, zaznamenal solidní divácký ohlas doma i v zahraničí (ve Spojených státech ho promítalo přes 600 kin). V exportu se prosadily také další snímky – šestnáct z nich bylo uvedeno ve více než třiceti zemích. Například film Tři mušketýři: D’Artagnan se dostal do kinodistribuce přibližně padesáti teritorií, snímek Jeanne du Barry – Králova milenka zase pronikl do žebříčku deseti nejnavštěvovanějších filmů v patnácti státech.
O podobných statistikách si většina evropských kinematografií může nechat zdát. Francie si přední pozici na mezinárodním trhu udržuje dlouhodobě, a i dnes náleží k velkým a vlivným kinematografiím západního světa. Globálním filmovým gigantům se sice nevyrovná kvantitou produkce, ale zcela jistě její diverzifikací. Ve Francii vznikají filmy pro domácí i zahraniční publikum, včetně ambiciózních koprodukcí a projektů s cílem uspět za oceánem. Francouzská tvorba přitom vyniká rozmanitostí v kategorii mainstreamového i uměleckého filmu. Kromě osvědčených žánrů komedie, krimi nebo literárních adaptací se daří i dokumentu nebo animaci, jež se obzvlášť v poslední době pozoruhodně rozvíjí. V mnohaleté tradici pokračuje autorský film, který těží z odkazu nové vlny a nebojí se zacházet dál, než bývá zvykem (z hlediska reprezentace sexuálních identit, marginalizovaných skupin nebo třeba politických témat).
Nic z toho samozřejmě není výsledkem šťastné souhry okolností. Za úspěchy francouzské kinematografie stojí vytrvalá podpora státu. Původ některých těchto strategií sahá do devadesátých let nebo i do starší historie: ať už jde o opatření s cílem vypořádat se s klesající návštěvností, zachování tržního podílu domácích filmů v zájmu konkurenceschopnosti, poskytování dotací menším produkcím a usnadňování nástupu nových filmařů nebo o pěstování vztahů s televizí, založených na spojenectví a spolupráci. V postcovidové době navíc francouzské filmy posilují také v on-line distribuci. Loni tvořily téměř pět procent celkového obsahu streamovacích platforem a v žebříčku pěti nejzastoupenějších zemí na zahraničních SVOD platformách obsadila Francie čtvrté místo.
České publikum se s francouzskou kinematografií pravidelně setkává nejen na těchto platformách, ale hojně i v klasické distribuci – v tuzemských kinech se jen letos objevilo na čtyřicet francouzských titulů. Příležitostí k detailnější reflexi francouzského filmu však paradoxně není mnoho.
Ačkoli jediné téma Cinepuru nemůže pokrýt šíři současné francouzské kinematografie, přibližuje některé více i méně známé osobnosti a trendy hrané produkce, které by neměly uniknout pozornosti žádného „frankofonního cinefila“. Janis Prášil napsal portrét Bruna Dumonta – jednoho z nejvýznamnějších představitelů autorského filmu, jehož tvorba se rozprostírá mezi sociálním komentářem, humorem a spiritualitou. Jarmila Křenková se zaměřila na žánr, který ve Francii nepatří k těm nejtradičnějším. Přesto jsou horory od počátku nového tisíciletí zajímavou součástí tamní tvorby. Svérázně pracují s tělesností, násilím či sexualitou a zároveň zrcadlí vnitřní napětí francouzské společnosti.
V dobré kondici se ocitá i francouzská televizní produkce, u níž lze vysledovat určité paralely se situací ve filmovém průmyslu. Aktuální televizní trendy shrnula Jana Čížkovská, která se soustředila na nejvýraznější zástupce kriminálních, komediálních nebo historických sérií. Tvářemi francouzského filmu zůstávají pro mnoho diváků hvězdy, jež navíc mohou „stárnout“ důstojněji než jejich protějšky v jiných kinematografiích. Dokládá to text Miroslavy Papežové, která se zamýšlí nad obrazy žen středního až staršího věku ve snímcích jako Začít znovu (2016), Neviditelné (2018) nebo Mladí milenci (2021). Téma zakončuje Matěj Nytra s profilem Antonina Peretjatka – francouzského auteura s ukrajinskými kořeny, jehož dílo českému publiku prozatím spíše unikalo. Peretjatko sice nemá mezinárodní renomé srovnatelné s Dumontem, ale natáčí stejně neotřelé filmy, jež prozrazují vliv nové vlny či avantgardní estetiky a zaujmou citlivostí k aktuálním problémům nejen Francie.