Bruno Dumont / Kino jako katedrála

„V boha věřím jen v kině. Když vyjdu ven, je po všem.“
(Bruno Dumont pro server Seventh Row, 2018)

Bruno Dumont svou tvorbou vyvolává stejné nepohodlí jako popcorn v artovém kině, protože se odmítá podřídit diváckému vkusu. Naturalismus propojuje s groteskností, humor s tragičností, zcizovací postupy s autenticitou a fyzičnost se spiritualitou. Napětí, které vzniká střetem protichůdných prostředků, se line jako červená nit celou jeho tvorbou: od raných dramat, recesistických autorských detektivek, po náboženské muzikály. Vytrhává publikum z bezpečí fikčních světů a nepříjemně se dotýká reality.

Mocná periferie

Dumontovo jméno bývá nejčastěji spojováno s podvratnými detektivkami. Ke komediálnímu žánru se přitom dostal náhodou, díky nabídce francouzské televize na čtyřdílnou komediální minisérii. Tak vznikl Dumontův první seriál Malej Quinquin (P'tit Quinquin, 2014), záměrně dysfunkční procedurální detektivka, jež podvrací nejen žánrová schémata, ale i scenáristické konvence. Jde vlastně o celovečerní film, ze kterého francouzský auteur udělal sérii tím, že dvousetminutovou stopáž prostě jen rozdělil na čtyři díly. Anarchistický přístup k narativním konvencím seriálové tvorby...