Mé tělo, má vlast / Francouzský horor v novém miléniu
Horor nemá ve francouzské kinematografii ucelenou tradici. Historicky bylo téma strachu spíše „vsouváno“ do jiných fantastických žánrů. Francouzští filmaři přesto počátkem nového milénia zaujali skupinou autorských hororových snímků jako Miluji tě k sežrání (2001), Na vlastní kůži (2002), Noc s nabroušenou břitvou (2003) nebo Hranice smrti (2007), v nichž lze hledat spojitost s některými neurózami francouzské společnosti. Odkaz těchto filmů navíc v tamní kinematografii přetrvává dodnes.
Už od Francouzské revoluce prostupuje tamní společností fascinace i děs z narušení či ztráty tělesné integrity. Hromadné popravy gilotinou fascinovaly svou efektivitou a měly prvky spektáklu. Takřka neomezený přísun těl zároveň umožňoval rozvoj lékařské vědy. V napoleonských válkách pak množství lidí přišlo o končetiny nebo o některé smysly a během první světové války se ve francouzských zákopech poprvé hromadně nasazovaly plamenomety nebo chemické zbraně. Přestože se frankensteinovský mýtus šíří z britských ostrovů, právě Francie byla po celé dlouhé 19. století živnou půdou pro nejrůznější pokusy s transplantacemi, chirurgickými zákroky a reanimací tkání.
Země navíc v 19. století a počátkem století následujícího čelila...