Nebýt neviditelná / Ženské stárnutí v současném francouzském filmu

Situace v audiovizuálním průmyslu ženskému stárnutí nesvědčí ani nepřeje. S ageismem, jenž ovlivňuje pracovní příležitosti a kontinuálnost kariér hereček středního až staršího věku, vyvstává i otázka, jaké charaktery je těmto interpretkám dopřáno nebo umožněno ztělesňovat, čí hlas reprezentují a jaký obraz o ženách tím kinematografie utváří. Odrážejí filmové hrdinky žitou realitu, upozorňují na problémy a zkušenosti spojené s ženským stárnutím? Přispívají k jejich emancipaci, nebo sklouzávají k banalitám a podporují stereotypizaci? Spíš než kárat je lepší obrátit zrak k několika pozitivním příkladům z francouzské produkce posledního desetiletí, jež pomáhají cestu hledat i příhodně nacházet.

Susan Sontag už v roce 1972 ve svém eseji The Double Standard of Aging vytýkala, že mužům je dovoleno stárnout přirozeně, bez tlaku a nároků, které spolu s jistými očekáváními bývají v o to větší míře kladeny na ženy. Za více než padesát let se mnoho nezměnilo. V odvětví audiovize se stále zřetelně protežuje i vytěžuje mládí a krása, což udržuje a často i prohlubuje tento dvojí standard stárnutí. Za explicitní a intenzivní výkřik lze touto optikou nazírat letošní snímek Coralie Fargeat Substance, který i proto, že dal prostor...