O vlacích a lidech / Filmová archeologie Macieje J. Drygase

Vlaky polského veterána Macieje J. Drygase se staly nejlepším dílem letošního festivalu IDFA, největší přehlídky dokumentárních filmů na světě. Archivní found-footage se vzpírá konvencím didaktického voiceoveru a bez jediného proneseného slova bere diváky na fascinující cestu vlaky projíždějící napříč znepokojivou krajinou 20. století.

Spíš než za filmaře považuje sám sebe Drygas za archeologa. Narodil se v roce 1956 v polské Lodži, na tamní filmovou školu se ale na rozdíl od jiných nedostal a protože nechtěl zůstat doma, využil první příležitosti a odešel studovat filmovou režii na Gerasimovu univerzitu do Moskvy. Po návratu zastihl polskou kinematografii v pozdním stadiu morálního neklidu. Jako asistent režie spolupracoval na Konstantě (1980) Krzysztofa Zanussiho i Náhodě (1981) Krzysztofa Kieślowského. Snažil se rozvíjet i scenáristické ambice, od začátku ale věděl, že chce psát filmy vycházející ze skutečných událostí.

Díky jedné nenápadné poznámce objevené v moskevském archivu tak vznikl hravý scénář o fiktivním vyšetřovateli skutečného atentátu na cara Alexandra II. Později napsal Drygas dramatický text o dětech řeckých partyzánů, které byly v roce 1949 odvezeny do Polska. Byť se texty líbily – první z nich třeba Wojciechu Hasovi –, ani jeden se nepovedlo realizovat, zejména kvůli cenzuře. S koncem 80. let Drygas vážně uvažoval o ukončení filmařské kariéry.

S pádem komunismu v Polsku se vše změnilo. Na světlo začaly prosakovat ututlané příběhy a nastal čas revize. Drygas se dozvěděl o osudu Riszarda Siwiece, „polského Palacha“, který se na protest proti vpádu armád Varšavské smlouvy upálil na dožínkových slavnostech v září roku 1968. Tajné policii se podařilo jeho čin ututlat. Drygas jej vrátil do kolektivní paměti s filmem Uslyšíte můj křik, do něhož zakomponoval čerstvě objevené archivní materiály, výpovědi svědků i několika sekundový záběr samotného sebeupálení. Vrátil Siwiecovi smrti její smysl. Dokument získal Cenu evropské filmové akademie a cestoval na festivalech po celém světě.

S podrobnou, několikaletou rešerší polských archivů spojil i své další filmy – za zmínku stojí třeba Jeden den v lidovědemokratickém Polsku (2005) nebo Cizí dopisy (2011). Pro oba objevil Drygas i cenné amatérské záběry a rodinné filmy, odhalující jiné, dosud neviděné Polsko. „Strávil jsem stovky hodin v archivech a prohlížel jsem tisíce metrů filmových pásů. Vždy mě fascinovalo přebírat originální materiály a dávat jim zcela nový význam. Jak využít obrovské možnosti filmového jazyka k vybudování emocionálního vztahu mezi divákem a archivovanou realitou?“ ptá se režisér.

Prasklé kolejnice

I Vlaky jsou sestavené z archivů. Ovšem od prvního momentu je zřejmé, že Drygas pátrá po nových možnostech vyjádření a nebojí se svůj film vykolejit do více experimentální polohy. Na rozdíl od svých předcházejících snímků neomezil průzkum jen na Polsko. Navštívil devadesát osm převážně evropských archivů a nakonec použil materiály ze zhruba poloviny – včetně Vojenského historického ústavu Praha. Výsledkem je drahý, dost možná jeden z nejdražších polských dokumentů všech dob. Jen pro představu, některé archivy si za použití materiálu účtovali jedenáct tisíc Eur za minutu, tedy skoro tři sta tisíc korun.

Obrazu dominují vlaky v různých podobách. Jako obrovské ocelové konstrukce ve výrobních továrnách z počátku století, jako chlouba modernity a luxusu, jako přepravní prostředek lidí, zboží i kapitálu. Drygas nenabízí žádný komentář. Místo původního zvuku zní filmem jen na míru jednotlivým obrazům utvořený originální zvukový design, ambientní a vysoce členitá polyfonie železnice a okolních ruchů, propletená s několika tóny tematické hudby skladatele Pawła Szymanskiho. Zatímco některé zvukové krajiny sestavil litevský designér Saulius Urbanavičius, jiné nahrál sám Drygas – například specifické dunění, zachycené jedné noci u praskliny v kolejnici.

Synergie obrazu a jeho zvukové interpretace udává dokumentu rytmus. Zčásti odpovídá na režisérovu otázku, protože má imerzní sílu a buduje diváckou angažovanost. Klíčovou část emoce ale poskytuje střihová dramaturgie, komponovaná jako chronologická cesta napříč 20. stoletím.

Zde přichází vychytralý vtip – jakkoliv je film situován okolo vlaků, zkoumá především člověka a jeho kolísavost v moderních dějinách. Idylickou oslavu lidské vynalézavosti rychle střídá odvrácená strana pokroku a komfortní kupé obměňují vozy naložené municí i přeplněné drezíny vojáků. O dvacet let později se válečná výhybka opakuje, jen v novějších kulisách, na jejichž konci přicházejí hrůzy holocaustu.

Mechanický dvojník

V těchto chvílích jsou Vlaky nejsilnější, protože v kontinuitě času nacházejí cykličnost konfliktů a problematizují vývoj člověka nehledě na viditelné proměny životního stylu nebo usměvavé obličeje v mezidobí obou válek. Spolu s koncovým záběrem různoběžných kolejí, podepřeným úvodním citátem Franze Kafky, provokují naši současnost. Koleje jako by se ptaly, jaký směr si vybereme.

V případě první světové války vyniká sekvence s dělostřeleckou municí, poskládaná z útržků. Munici sledujeme od její výroby přes transport na bojiště až po její použití. Montáž zachycuje spoustu detailů, a i přes nové možnosti mobility odhaluje válku v její absurditě, protože ukazuje nesmyslný počet lidských zdrojů, kteří si bombou doslova špiní ruce. V případě druhé světové války pro změnu ukazuje svoji sílu střih založený na juxtapozici. Aniž bychom znali přesný směr, je zřejmé, že jeden vlak plný židů míří do koncentračního tábora, kdežto druhý uhání na západ, kam evakuuje malé děti. Může tak být symbolem naděje, ale i předzvěstí smrti.

Drygas přidává ještě jednu silnou vrstvu. V momentech, kdy archivní materiál nabízí pohled z okna jedoucího vlaku, není těžké odhalit nápadnou afinitu mezi pozicí pasažéra a diváka sledujícího rozpohybované obrazy filmu. Co jiného nabízí filmový zážitek než ohraničený, neustále se měnící výhled na dosud nepoznaná místa? O podobnosti už uvažovala interdisciplinární studia mnohokrát, výstižně je popsala třeba americká profesorka Lynn Kirby. „Na vlak lze pohlížet jako na mechanického dvojníka filmového aparátu. Oba jsou prostředkem k přepravě pasažéra na úplně jiné místo, oba jsou prostředky nabité narativními událostmi, příběhy a průsečíky cizích lidí. Oba pojí zásadní paradox simultánního pohybu a nehybnosti.“

Vlaky ale podobné komentáře nepotřebují, alespoň ne explicitně. Dopřádá divákovi určitou volnost pohybu. Své myšlenky konstruuje nenásilně, jako krajinu měnících se významů na pozadí jedinečné fotogenie archiválií. Některé z nich ale byly digitalizovány ještě před rozlišením 4K. Drygas proto pronajal filmové laboratoře a několik archivních materiálů digitalizoval znovu.

Takřka desetiletá práce vyústila v působivý film, který nepodlehl prvoplánové ikonografii 20. století a objevil pro plátno fascinující materiál z útrob světových archivů, odhalující vedle doby samotné i různorodé filmové formáty a způsoby natáčení. Jeho vítězství je odkazem končícího uměleckého vedení. Kolik dokumentů v poslední době ovládlo obdobně prestižní festivaly, aniž by proneslo byť jen jedno jediné slovo?