Před a po party / Vojtěch Strakatý
Zatímco většinu debutů čeká osud „zkušebního filmu“, který má teprve dokázat, jestli autora vůbec stojí zato sledovat, první celovečerní snímek Vojtěcha Strakatého se představil rovnou na velkém evropském festivalu. Film After Party, který hrají od minulého týdne česká kina, si svoji mezinárodní premiéru odbyl na začátku září v benátské sekci Orizzonti Extra, která se soustředí na začínající tvůrce a tvůrkyně a soudobé trendy v kinematografii. Jak se ale šestatřicetiletý autor dokázal vyhoupnout z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku (FAMO) až na italské Lido?
Strakatého praktická cvičení ze studentských let na FAMO v oboru režie a scenáristika spíše než tematická jednotvárnost spojuje jistý ironický nadhled a poťouchlost. Ty provázejí mockumentární výpravu za novodobými husity bránícími Prahu před útokem polských vojsk (Vpád do Polska, 2010), morální sci-fi o robotickém golemovi, jenž má potrestat hříchy lidstva (Rozsudek, 2009) i vyprávění o rivalitě mezi napůl svlečenými servírkami v pochybném baru (Vítejte v Roštěnkách, 2011).
Jestliže je na Strakatého školních pokusech cosi dětinského, pak se toto nadšení po absolutoriu přerodilo do zájmu o dětské hrdiny. V první samostatné produkci v krátkometrážním titulu Zabouchnutá (2016) se pustil do stydlivého prožívání náctileté Kláry, která předstírá ztrátu klíčů, aby získala šanci zaujmout svého vysněného kluka. Ačkoli se jedná o pouhý dvanáctiminutový výsek ze života dívky, už z něj lze rozpoznat, jak režisér přistupuje k profilaci postav – což aplikoval i na debutovou After Party. Napětí mezi aktéry nebuduje pomocí informací v dialozích, ale tím, co v nich není vyřčeno. Ať už kvůli studu, strachu z reakce anebo neschopnosti otevřeně komunikovat. Namísto toho upíná pozornost na každodenní banality, které okamžiky vyslovení nebo konfrontace nesnesitelně oddalují.
Strakatý se přitom netají tím, že narativy o dospívání nemá nijak v oblibě, přestože mu už druhý takový film vynesl uvedení na bienále. „Snažím se ten žánr zdokonalit a současně se vyhnout tomu, co na něm nemám rád,“ říká. V After Party se o to pokouší především starším věkem protagonistky, která je se svými třiadvaceti oproti pubertálním standardům žánru o několik let vyspělejší, a taktéž zkondenzováním děje do jediného dne. Jindřišce se během dvaceti čtyř hodin pod rukama rozpadnou všechny životní jistoty.
Ráno po večírku se s kocovinou probudí s příchodem exekutorů, kteří si v honosném domě její rodiny vybírají to nejcennější na zabavení. Postupně vyplynou na povrch obrovské dluhy Jindřiščina otce, jenž je odhodlaný řešit krizi po svém – půjčit si další peníze, tentokrát však nelegálně a na dceřino jméno. Hrdinka se tak ocitá v nezáviděníhodné situaci, v níž se bude muset vzdát dosavadní životní úrovně a současně nemá moc možností, aby kladla odpor. Jednak proto, že pro okolí (a hlavně její rodiče) není ještě dostatečně dospělá, aby mohla autonomně jednat a pomoci s řešením nesnází, a částečně proto, že je z rodiny zjevně jediná, kdo vnímá urgenci okolností.
Režisér Strakatý v příběhu mladé ženy rozehrává vedle obligátních otázek patřících k žánru (ztráta iluzí o rodičích, revize milostných vztahů, strach z budoucnosti) také obecnější roviny, které film posouvají směrem ke komornímu sociálnímu dramatu. Prvním z nich je všudypřítomná zarputilost zadlužené rodiny, jejíž členové se odmítají zříct statusových symbolů a obsesivně lpějí na stávajícím společenském postavení, přestože to pro ně může být zničující. Druhá úroveň zkoumá toxické mechanismy zpracovávání stresu a reakce na bezprostřední nebezpečí. Všechny postavy v After Party totiž důsledně utíkají před konfliktem nebo momentem vyjasnění. Matka mizí z obrazu během prvních několika minut s odůvodněním, že tatínek to asi nějak vyřeší, otec většinu času popírá, že se vůbec něco děje a jen shání další peníze, a konečně i Jindřiška přejímá jejich nezodpovědné a impulzivní chování, když vyskočí z auta s několika sty tisíci v tašce, jakmile zjistí, že otcovu ochrannou fólii z bludů nelze propíchnout.
Ze snímku vyvstávají dva důležité inspirační zdroje, které výsledku dodávají na unikátnosti. Tím prvním je autorova osobní zkušenost s domovem ohroženým řáděním exekutorů, jež mu umožnila zapracovat do scénáře i nepatrné detaily. „Před deseti lety vrcholily v naší rodině problémy, které způsobil táta. Zažili jsme exekuce, insolvence a přišli jsme o byt. Jakkoli to bylo strašné, zpětně jsem v tom nacházel filmovou kvalitu,“ uvedl Strakatý pro časopis Forbes. Druhé tvůrčí ovlivnění lze přikládat dřívější spolupráci s režisérem a scenáristou Michalem Hogenauerem, na jehož sterilní prvotině jménem Tiché doteky (2019) se Strakatý podílel coby asistent režie. V After Party totiž lze nalézt dozvuky Hogenauerových uměleckých tendencí v podobě uměřenosti obrazové složky, jasně ohraničeného a strukturovaného narativu a potlačovaných emocí typických pro ctižádostivé filmy festivalového střihu.
Strakatý se v současnosti soustředí na dokončení dalších dvou plánovaných snímků, které zaujmou už žánrovým zařazením. Jako první je na řadě Ze dna, heist film o bytové krizi, jehož protagonisté se rozhodnou vzít neudržitelné podmínky na trhu do vlastních rukou. A následovat má zimní body horror Hatch in Hell.