Bolestivé fragmenty paměti a útok obrazů / Amerikánka
Do českých kin vstoupila nezařaditelná Amerikánka, o které bylo za poslední (nejen) týdny napsáno hodně. Předkládá totiž silný skutečný příběh, na jehož pozadí režisér a scenárista Viktor Tauš reflektuje dysfunkční systém dětských domovů za socialismu. V rámci této problematiky slouží jako unikátní podnět k diskusi. Činí tak s radikální a unikátní stylistikou i narací, kterou bychom v porevoluční kinematografii hledali marně.
Tvorba Viktora Tauše je v české audiovizi úkazem. Debutoval obrazově i tematicky surovým a neprávem pozapomenutým Kanárkem (1999), v němž reflektuje porevoluční pražský noční život pod rouškou drog a závislostí. Po zkušenostech s životem na ulici se Tauš vypracoval v úspěšného tvůrce reklam. Natočil melancholické pokračování Sněženky a machři po 25 letech, kde vystavěl trpký koncept na tom, že se kultovní protagonisté za prahem čtyřicítky chovají stejně, jako by jim bylo patnáct. Ve stejně teskné tonalitě se nesli i Klauni. Poté realizoval tři detektivní a kriminální minisérie pro Českou televizi Modré stíny, Vodník a Zrádci. V nich využívá detektivní případy a kriminální motivy jen jako pomyslnou slupku, pod níž rozplétá mezilidské i rodinné vztahy, a především bolavou minulost, která zůstala neotevřená. To je ostatně motiv, jenž prostupuje takřka celou Taušovou tvorbou.
Víc než kdekoli jinde však do popředí vystupuje jeho schopnost komunikovat především skrze production design a kostýmy, jež jsou zásluhou Taušova dvorního spolupracovníka Jana Kadlece. Jeho důležitost pro výsledný umělecký tvar podtrhuje i to, že se v titulcích Amerikánky objevuje hned za režií a scénářem. Fikční svět je ústředním nositelem emocí i informací. Je hlavním vypravěčem. Stylizované prostředí a barvy jsou ústředním nositelem emocí. Odráží nitro postav. Ačkoli jsou odtrženy od realismu, paradoxně zprostředkovávají mnohem silnější autenticitu a bezprostředně útočí na smysly. Amerikánka tak představuje nejen kariérní kontinuitu, ale i vrcholnou syntézu, s níž se Tauš po jedenácti letech vrací na plátna kin.
Při sledování a chápání Amerikánky nelze odhlédnout od transmediální perspektivy. Povědomí o Amerikánce jako unikátním projektu, který se dočkal několika inscenačních variací, se stejně jako silně osobní příběh tvůrce propisuje do divácké zkušenosti. Tauš nevypráví jen příběh jemu blízké osoby, ale i ten svůj. Ačkoli snímek začíná jako subjektivní rekonstrukce osobní minulosti, od individuálního osudu postupně směřuje ke kolektivnímu sdílení. Otevírá se širším souvislostem a v druhém plánu reflektuje zkušenosti mnoha dětí z dětských domovů, jejichž systém je stejně dysfunkční, jako rodinné zázemí protagonistky.
Ta se v dospělosti při návštěvě „svého“ dětského domova snaží utřídit nesourodou minulost. Roztříštěné vzpomínky však nevidíme chronologicky a lineárně. Vyprávění je ekvivalentem neukotvené, zkreslené a nespolehlivé paměti. Časové roviny se prolínají a splývají. Předkládá tak otázku, jaké životní období nás formuje a zda je ho vůbec možné určit. Expresivní, nikoli však anarchistická forma, naopak není tak nesvázaná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Diváky vedou barvy, textury a svícení. Ty představují hlavní narativní klíče a na více úrovních symbolizují vztah protagonistky k ostatním. Dospělá Amerikánka je uvězněna v latexových červených šatech. Červená barva se tu pojí s její matkou. Je explicitně sevřená minulostí a nemožností se odpoutat od bolestivých traumat.
Odhodlání, hledání síly, (ne)schopnost se posunout dál, honba za iluzorními ideály a potřeba uniknout z vlastních myšlenek – tyto motivy jsou emocionálním pohonem díla. Prudké přepínání nálad avizuje, na jaké emocionální struny bude film hrát. Z diváckého hlediska jde ale paradoxně o největší úskalí Amerikánky. Tauš barevnými obrazy asociativně útočí na lidské podvědomí i nevědomí a pokud diváka ústřední paleta emocí, jež od úvodu zůstává takřka neměnná, nezasáhne, a nepřistoupí na zvolenou estetiku a styl vyprávění, film se snadno může stát repetitivním i iritujícím.
Herecká stylizace osciluje mezi takřka performativní teatralitou a subtilními pohledy. Různorodost ztělesňují tři herečky Amerikánky, jež ji ztvárňují ve třech odlišných obdobích. Proměnlivost osobnosti se propisuje do stylu herectví. Dětství je naivní a výbušné, dospívání vzpurné a postupně se uzavírající do sebe, dospělost zase smířlivá a nemluvná. Tauš odhaluje, že největšími vězniteli jsme vůči sobě samým my, navzdory vnějším vlivům. Pokud nezačneme u sebe a nevyrovnáme se s vlastní myslí, nemáme šanci pokračovat dál.
Zběsilost v hlavě
Doménou Amerikánky je kloubení extrémní stylizace a autenticity. Autenticita ale nespočívá čistě v osobním příběhu a reálném základu. Upozorňují na ně například pohledy obsazených dětí do objektivu a interakce s kamerou, případně nesvázané pohyby kamery během davových scén, které připomínají dokumentární estetiku. Jakkoli je Amerikánka svébytným dílem, má mnoho společného s několika tvůrci československé nové vlny – především Morgianou Juraje Herze – a paralely lze nalézt i se zběsilými filmy z 90. let, jmenovitě Válkou barev či Don Gio. Tauš stejně po vzoru modernistických tendencí tříští časoprostorovou kontinuitu a klasické vyprávění.
Film je zároveň sebereflexivní. Na svou fikční podstatu upozorňuje fragmenty a artefakty z VHS kazet. Jako by si sama protagonistka v hlavě skládala film, jenž s publikem sdílí a pouští jej do svého bolavého nitra. Do popředí vystupuje protetická paměť a tvůrci ji vystihují neustálým sledem rozmanitých druhů střihových montáží. Amerikánka je ve své podstatě vyprávěním permanentně nespolehlivá. Není jen příběhem konkrétní osoby. Ačkoli totalitní režim a porevoluční dění jsou spíše na pozadí, a jako všechno ostatní je vnímáme skrze subjektivně zkreslenou perspektivu, snímek spěje k apelativnímu konci. Explicitně nabízí podnět k diskusi v rámci problematiky dětských domovů.
Jakkoli je Amerikánka svérázným úkazem, jehož analýza formálních i narativních postupů by vydala na bakalářskou práci, tematika a otevřenost z ní dělají univerzální titul, který je relevantní i mimo filmařskou, kritickou a akademickou bublinu. Z filmu srší evidentní nadšení pro tvorbu a Taušova sympatická víra v to, že umění může měnit svět. I když se v souvislosti s dílem mluví o extrémní stylizovanosti a divácké náročnosti, opak je pravdou. Pokud jsme otevřeni naslouchat a omámit se sílou obrazů, Amerikánka nejen že v našem podvědomí otevře možná dlouho zakopané emoce a vzpomínky, ale zároveň nabídne i alternativní pohled na to, jak lze netendenčně komunikovat samotným médiem.
Amerikánka (ČR 2024), režie: Viktor Tauš, scénář: David Jařab, kamera: Martin Douba, střih: Krzysztof Komander, Alois Fišárek, hudba: Jan Prokeš, hrají: Pavle Beretová, Julie Šoucová, Klára Kitto, Lucie Žáčková, Klára Melíšková, Tomas Sean Pšenička, Magdaléna Borová, Vladimír Javorský ad., 108 minut, distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 26. 9. 2024)