Filmová psychochirurgie / Rozhovor s režisérem Lavem Diazem

Léčitelé na Filipínách jsou známí tím, že se obejdou bez použití chirurgických nástrojů a „magicky“ operují holýma rukama. Jistou formu magie používá místo skalpelu i nezávislý filipínský filmař Lav Diaz (nar. 1958). Sledování jeho mnohahodinových černobílých meditací připomíná očistný šamanský rituál, který léčí duši národa. Animismus, islám a křesťanská spiritualita se v nich spojují s historickými traumaty, která Filipíncům způsobily koloniální mocnosti i diktátorské režimy. V rozhovoru tento režisér, básník a hudebník poodhalil, jak funguje kinematografie za vlády současného prezidenta, syna diktátora Ferdinanda Marcose. Mluvil i o svém vztahu k religiozitě, magickému realismu a smyslu filmového umění.

Jste označován za mistra pomalých filmů – tzv. slow cinema. Cítíte propojení s tvůrci jako Apichatpong Weerasethakul, Carlos Reygadas, Béla Tarr, nebo se považujete spíše za solitéra?

Každý tvůrce dělá filmy po svém a pak se najednou objeví nálepka, že společně dělají slow cinema. Není to správné označení. Chci točit tak, aby moje filmy odrážely kulturu, z níž pocházím.

Mnohahodinová stopáž, dlouhé záběry a pomalé tempo jsou tři rysy, které charakterizují vaše filmy. Dokážou podle vás kinematografie a vaše...