Dobré špatné filmy / Poslední bašta autorství

Koncept filmového autorství se naplno projevil kolem poloviny minulého století, kdy se film plně institucionalizoval jako umělecké odvětví. Nekomplikovaná existence filmového autora sice netrvala příliš dlouho (pro odbornou veřejnost se stal spíš trpěným přežitkem), ale potřeba personifikovat film a spojit ho s jedním tvůrcem u široké veřejnosti přetrvala. Právě v průsečíku těchto tendencí se zrodil fenomén „filmů tak špatných, až jsou dobré“. Jejich tvůrci se mohou pyšnit tím, že následují ideál auteura – tvrdošíjně prosazují vlastní dílo, jež naplňují unikátním rukopisem. Jen s tím rozdílem, že výsledek je příšerný. Dokonce tak moc, že od něj nelze odtrhnout zrak. Není však absence konečného uznání skutečným naplněním romantického ideálu autorství?

Pěstování špatného vkusu

Ed Wood, Uwe Boll, Tommy Wiseau, Neil Breen jsou touto optikou skutečnými hrdiny, jejichž vznešené utrpení nikdy nekončí. Výsledek jejich usilovné snahy je završen výsměchem a ponížením. K „filmům tak špatným, až jsou dobré“ se začala upínat pozornost v padesátých letech a intenzivněji v letech sedmdesátých. Tento fenomén mohl propuknout až ve chvíli, kdy špatný film nebyl jen zpackaným produktem, ale transgresí vůči existujícímu „dobrému“ vkusu....