Český dokument nekráčí do prázdna / Editorial 154
Český dokumentární film už je nějakou dobu na světové úrovni. Pokud by o tom přece jen někdo ještě pochyboval, na podzim přijde do kin snímek Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být. Svou světovou premiéru přitom už měl na festivalu v Berlíně. Po nedávném Good Old Czechs se jedná o další pozoruhodný střihový dokument poskládaný z archivních materiálů. Jen u snímku Tasovské nejde o archivní filmy, ale o fotografie Libuše Jarcovjákové, které režisérka spolu se střihačem Alexanderem Kashcheevem pospojovala do fascinující montáže doprovázené pasážemi, které čte Jarcovjáková ze svých deníků.
Dnes už, po desítkách let neuznání, globálně viditelná autorka díky výstavě ve francouzském Arles zachycovala svým fotoaparátem vlastní (často bolestivou, včetně těla po potratu) zkušenosti život kolem sebe od šedesátých let v socialistickém Československu. S odbočkami do Japonska, kam živelně odjela na zkušenou nejdříve na konci sedmdesátých let a podruhé v roce 1986, kdy se jí podařilo uspět v reklamní fotografii, nebo do Západního Berlína, kam vycestovala po fingované svatbě, protože v normalizačním státě už dál být nechtěla a nemohla. Její fotografie skládají unikátní portrét normalizačního Československa často přes jeho okraje. Fotila Vietnamce i Romy, kteří se podle ní víc dotýkali života, i homosexuály a transsexuály v proslulém pražském T-Klubu.
Ještě nejsem, kým chci být však není jen dokladem jejího uměleckého talentu. Jeho síla leží jinde. Ve svobodném hledání vlastní cesty, sebe sama, za každou, někdy i destruktivní cenu. Je to portrét touhy žít si tiše po svém. Kráčet klidně i do prázdna, ale jít. Možná i proto snímek oslovuje také mladé publikum, pro něž normalizační zkušenost není téma. Blízká jim ale je práce na „bytí sama sebou“, která je mnohonásobně ztížená sociálními médii.
V čísle, jež držíte v ruce, se dokumentu Ještě nejsem, kým chci být věnujeme hned dvakrát. Režisérka Klára Tasovská napsala svůj osobní text do rubriky Kamera-pero. V tématu pak Janis Prášil nahlíží snímek z perspektivy portrétu solitérky. „…prostor za hranicemi láká a zároveň děsí – v místě mimo struktury se mohlo stát cokoli, ale Jarcovjáková měla odvahu do něj vstoupit a prozkoumávat v něm vlastní bytí,“ píše. Rozhodně si film nenechte ujít, až se začátkem října objeví na programu kin. Z tématu plného výborných textů ještě doporučuji Půvab nespolehlivé reality ve filmech Hong Sang-sua a text o filmech, které jsou tak špatné, až jsou dobré a které je možné považovat za poslední baštu autorství.
Inspirativní cinefilní čtení.