A pak přišly Vary... / Hello, Welcome
Režisér, scenárista a skladatel Šimon Holý v horizontu pouhých čtyř let natočil již třetí celovečerní film. Čerpá z manifestu Nová česká intimita, který sepsal společně s Terezou Vejvodovou a Tomaszem Wińskim. Po analýze rozpadajícího se vztahu s anekdotickou premisou Zrcadla ve tmě a křehkém multigeneračním portrétu A pak přišla láska… se pustil do profesně nejosobnějšího snímku, odehrávajícím se ve filmařském prostředí. Jeho filmy vznikají v malém stabilním týmu a s minimálními rozpočty. Holý se obklopuje stálými spolupracovnicemi, ať už jde o kameramanku Janu Hojdovou, zvukařku Hanu Vyšínskou, střihačku Sabinu Mladenovou a především herečkami Alenou Dolákovou, Eliškou Soukupovou a Sarou Venclovskou, které ztvárnily ústřední trojici hereček ve filmu Hello, Welcome.
Snímek otevírá montáž, v níž každá z protagonistek nezávisle na sobě usiluje o stejnou roli v připravované romantické komedii. Úvod explicitně poukazuje na to, jak těžké je zachovat si autentickou tvář a jak se herecká profese neustále musí přizpůsobovat vnějším, mnohdy protichůdným požadavkům, což se snadno přelévá i do osobního života. Trio společně vyráží na festival v Karlových Varech, kde Adéla, jež má jediná alespoň zdánlivě nejslibnější období, očekává světovou premiéru filmu, v němž hraje (údajně) hlavní roli. Soňa je oproti tomu (pravděpodobně) vyhořelá. Pochází ze slavné herecké rodiny a v mediálním prostoru její jméno rezonuje nejvíce. Ema se pak ocitá v pracovním bezčasí a pochybuje, zda je herectví správná cesta. Právě na Emu se perspektiva vyprávění postupně zaměřuje nejvíce a pomyslně se stává ústřední protagonistkou, jež během dvou zachycených dní projde znatelným posunem, jak osobním, tak kariérním.
Rozkreslené stereotypy
Holý na příkladu tří povahově odlišných hereček reflektuje, jak obtížné je v průmyslu sehnat práci bez ztráty vlastní důstojnosti a pevnosti morálních hodnot. Jasně dává najevo, že herečky se musí umět podvolit a adaptovat a mnohdy i přehlížet sexismus či objektifikaci, kterou je filmové prostředí prolezlé. Problematiku však spíše popisně načrtává. Uchovává si totiž odlehčený nadhled tendující k pokusům o satiru. Zejména u nadužívaných a jednotvárných segmentů z instagramových profilů hereček. Protagonistky se v nich v přepjaté stylizaci snaží zaujmout své diváky, prodávajíc jim vymodelovanou iluzi spokojených hereček ve víru festivalových „parties“. Na instagramu je nejaktivnější Adéla, snažící se jít po influencerských trendech. Soňa na něm zase demonstruje svůj performativní „vpičismus“, ačkoli jde o masku, pod níž leží ukřivděnost a neupřímnost k ostatním i sobě samotné. Emě se do sociálních sítí naopak nechce, ačkoli jsou dle pozornosti chtivé Adély tím nejdůležitějším prostředkem k popularitě.
V povaze a vlastnostech hereček jsou rozkreslené stereotypy, neduhy i skrytá realita života osobností šoubyznysu, když zrovna stojí mimo záři reflektorů. Reflexe filmařského prostředí ale zůstává na půl cesty. Na jednu stranu s nadsázkou a empatií zrcadlí profesní úskalí, na stranu s nimi hlouběji či důmyslně nepracuje a zůstává didaktická. V zásadě se jedná o epizodicky vyprávěný tvar složený z mikro-situací, kde se herečky v mnohdy strnule baví s producentem, známými neznámými kamarádkami, případně absolvují konfrontační rozhovor vedený filmovou publicistkou. Segmenty fungují na jednotlivých úrovních. Jako celistvý tvar se ale nijak nedoplňují a veskrze variují jedno a to samé schéma, v němž jsou v někdy přepáleně naivních herečkách neustále podněcovány pochybnosti.
Druhým opěrným bodem jsou vztahové peripetie protagonistek a jejich těžce uchopitelné přátelství, které zdánlivě těží z bezbřehé upřímnosti a podpory. Osobní přátelství ale neustále ohrožuje profesní život, o němž jakoby tvůrci tvrdili, že nemůže existovat bez falše. Každá z hereček musí bojovat o svou příležitost, kamarádka nekamarádka. Jejich osobní křivdy a komplexy jsou během dialogových výměn letmo zmíněné. Sbíráme je jako indicie potřebné k dotvoření celkového koloritu vnitřních světů protagonistek. Z nich nás ale vytrhávají satirizující prvky a snaha o nepříliš kompaktní gagy. Jako když si Ema opaří ústa termálním pramenem, případně koketuje se zahraničním hercem.
Mnohem více fungují lehké gagy v druhém plánu – herečky při konverzaci s producentem stojí v neustále se zavírajících a otevírajících se automatických dveřích. Všechny situace a peripetie protagonistek jsou navíc natolik specifické a spjaté s průmyslem, až je obtížné věřit, že publikum nepohybující se ve vnitřních strukturách se ve filmu v nějaké poloze najde a dokáže se s protagonistkami ztotožnit. Většinu času se navíc zdá, že profesní problematika slouží jen k výstavbě situačního humoru, který nesměle balancuje na hraně ostřejší satiry.
Stejně jako předchozí Holého snímky, nejlépe funguje na jednotlivých úrovních. V dlouhých a rámováním převážně nehybných záběrech snímané konverzačky mají autentický punc, vše převyšuje evidentní nadšení pro samotný projekt a snaha tvořit, navzdory chybějícímu finančnímu zabezpečení. Hello, Welcome neklade vysoké divácké nároky a je nejkrásnější ve své jednoduchosti.
O to větší škoda je, že se okolo přirozené přímočarosti a pocitovosti nesemkl, ale snaží se o širší reflexi, jíž však nejsou věnované potřebný prostor a zevrubnost. Holého volná trilogie i přes pocit nenaplněnosti, kdy si s výsledkem po uplynutí závěrečných titulků moc nevíme rady (v čemž možná paradoxně tkví určitá podmanivost), je stále důležitou inspirací pro všechny, kteří chtějí spontánně tvořit a na nic nečekat. Ukazuje totiž, že to jde. A díky tomu je stále hodnotným příspěvkem, jakkoli tonálně i tematicky nevyrovnaným.
Hello, Welcome. ČR 2024. Režie, scénář a hudba: Šimon Holý, kamera: Jana Hojdová, střih: Sabina Mladenová, Šimon Holý, hrají: Eliška Soukupová, Alena Doláková, Sára Venclovská, Martin Cikán, Jana Plodková ad., 85 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 8. 8. 2024).