KVIFF: Rekonstruovat, nebo bourat? V Zákoutích lásky je manželství jako zchátralá ruina
Na japonských ulicích nenajdete téměř žádné kontejnery a odpadkové koše. Zčásti z bezpečnostních důvodů, kvůli opakujícím se incidentům s jedovatými látkami a výbušninami. Čistotu veřejných prostranství zajišťují sami občané, proslulí svou disciplínou a zodpovědností vůči komunitě a společnosti. Momoko ve filmu Zákoutí lásky je právě takovou zodpovědnou občankou. Důkladně ve svém sousedství zametá plácek určený k odkládání pytlů s odpadky a pomáhá vedle žijící tchyni. Má na to dost času – je ženou v bezdětné domácnosti a přivydělává si jako lektorka výroby přírodního mýdla. Když ale místní skládka v noci záhadně vzplane, je to první náznak, že ničivý oheň v sobě dusí i vlídná, navenek uhlazená Momoko. Její manželství setrvačně dojíždí na výpary zautomatizovaných rituálů, čemuž moc nepomáhá ani nevšímavý, věčně zaneprázdněný choť Mamoru.
Doslovnější překlad původního názvu Zákoutí lásky by zněl Násilná láska – blíže je k tomu anglické Rude to Love. Český název ale přesněji vystihuje, čím je třetí celovečerní kinofilm režiséra Jukihira Morigakiho pozoruhodný. Jeho půvab spočívá v bezvadně zvládnuté psychologické drobnokresbě ženy, jejíž život hrozí ocitnout se v úplných troskách. Ona přitom neustále lavíruje mezi zarputilou snahou tuto zchátralou životní ruinu zachovat, vysmejčit každý její zaprášený kout, nebo ji dokonce zrenovovat, a ničivým puzením k tomu, aby ji celou srovnala se zemí. Film však tuto oscilaci neznázorňuje jako kolísání mezi dvěma naprostými extrémy, jako kontrast dvou jednoznačně protichůdných variant. Místo toho s velkým smyslem pro detail vpravuje obě tendence, záchovnou a destruktivní, naráz do dílčích scén a momentů.
Že Mamoru nejspíš jezdí za milenkou, místo na pracovní cesty, vytuší Momoko z nepřímé indicie – v jeho kufru jsou i po příjezdu všechny košile vzorně srovnané vedle sebe. Když pak ze sebe manžel vykoktá, že by chtěl, aby „ji“ potkala, aby se jí oba mohli za nevěru omluvit, Momoko rozhodně nevypadá překvapeně. Po kratším váhání nabídku přijímá a Mamoruovi to oznamuje tak, že mu vpadne do sprchy, prudce odhrne koupelnový závěs a dožaduje se termínu schůzky. Zásluhou výborné herečky Noriko Eguči tato razantní gesta nejsou výrazem nepřátelské hysterie ani vstřícného přistoupení na manželovy podmínky. Pohybují se někde mezi, a skvěle tak vystihují emoční rozpornost celé krizové situace. Navíc jsou nejednoznačným stylem vtipné, jako ve scéně, kdy Momoko nečekaně navštíví manželovu milenku s melounem v náručí a na přivítanou s ním třískne na stůl. Jde o výhrůžku, nebo výraz velkorysosti? Patrně obojí.
Kromě toho, že Japonci dbají na pořádek v ulicích, také neradi na veřejnosti perou své špinavé prádlo. To je prohřešek, kterého se Momoko dopouští nebo k tomu minimálně spěje. Na naše západní poměry se nejedná o nic skandálního. Rozčilenou ženu musí mírnit obsluha restaurace („Mějte ohled na ostatní hosty!“), načež jí na dveře domu zaklepe policie s tím, že obdržela stížnosti od sousedů na podezřelý hluk. Morigaki v režisérské explikaci uvádí, že film zamýšlí jako obžalobu japonské společnosti, která nade vše uctívá produktivitu, s lidmi zachází jako s roboty a nenachází v sobě místo pro bezdětné. Je pravda, že Zákoutí lásky s tímto přesahovým tématem pracuje, naštěstí však znovu dost nenápadně a subtilně.
Mnohem zásadnější pro zručně sestrojené vyprávění filmu (nechybí ani několik zvratů) je pronikání manželské krize do prostředí společného, byť často neutěšeně poloprázdného obydlí. Zákoutí lásky se v tomto směru ukazuje jako vrstevnatější vztahový film než další „rozvodové“ drama z letošní karlovarské soutěže, norské Až na věky. Ve skandinávském snímku postavy řeší jen samy sebe a jejich životní prostor je v podstatě nezajímá. Příznačně jde o prostory, jež i film vykresluje jako neutrální, byť vždy přepychově zařízené pozadí, na němž se nerušeně můžou odehrávat výbušné konflikty a hojivá terapeutická sezení.
Naopak v japonském filmu je stav partnerského vztahu neodlučně spjatý s obývaným prostředím. Momoko strká nevšímavému choti Mamoruovi pod nos různé katalogy, jako by neustále odkládanou rekonstrukcí hodlala opravit i svůj vztah. S přechodem k zoufalejšímu a otevřeně rozvratnému chování pak přichází na řadu i motorová pila, což je maximum, co k tomuto divácky vděčnému motivu hodlám prozradit. Jen dodám, že navzdory exploatačním asociacím s různými texaskými masakry jde opět o motiv zužitkovaný inteligentně a víceznačně – jakýkoli řez zde v sobě obsahuje směs frustrace, pokusu o zažehnutí pohasínající lásky a nakonec i nutkání vyrovnat se s hluboko pohřbenou minulostí. Zákoutí lásky tne do živého, dělá to však překvapivě citlivě a jemně.