Úvod k tématu: Film první republiky
V tématech Cinepuru se příliš často nedostaneme ke starším dějinám kinematografie a ani ke starší české tvorbě. Filmem první republiky proto do určité míry zaplňujeme mezeru v reflexi jedné etapy, jež si nezaslouží zůstávat přehlížená. Prvorepubliková kinematografie může být zajímavá nejen pro historiky či fanoušky „filmů pro pamětníky“, ale i pro ty, kteří tento typ tvorby obyčejně nevyhledávají. V pozadí přípravy tématu stál tedy jakýsi popularizační záměr bez jakékoli další užší specifikace nebo zastřešující perspektivy. Kinematografie první republiky vynikala rozmanitostí, a právě takovou ji zachycuje i kolekce následujících textů, kde se setkávají lidové veselohry s umělecky ambiciózními dramaty, filmy pro děti s historickými velkofilmy nebo literární adaptace s animovanými reklamami.
I přes tuto všehochuť se při tvorbě tématu potvrdilo několik skutečností, jež se hodí na úvod podtrhnout. Ačkoli se někteří mohou domnívat, že o „starých filmech“ už bylo vše podstatné řečeno, opak je pravdou. Také v dějinách prvorepublikové kinematografie existují bílá místa, o kterých prozatím nevíme nic nebo jen málo. I dobře známá díla a osobnosti mohou vybízet k originálním výkladům a objevům ovlivněným proměnou teoretické výbavy nové generace autorů a autorek. Jako ne zcela přiléhavý se nakonec jeví i předpoklad provinčnosti, jenž bývá českým filmům příslušné éry přisuzován. Při pečlivějším studiu totiž vyplynou mezinárodní souvislosti, inspirace či přímé paralely se zahraniční produkcí.
Martin Pleštil přispěl poněkud netradičním profilem umělce, kterého si většina spojuje spíš s literaturou. Karel Čapek měl k filmu blízko od svého mládí až do smrti, přičemž jeho názory přecházely od nadšení a obdivu ke zklamání a kritice. Jeho dílo navíc ve sledovaném období posloužilo jako předloha pro několik více či méně zdařilých adaptací. V centru dění prvorepublikových filmů stála častěji než kdykoli potom žena. Paradoxně však zůstávala podřízená nárokům mužského světa. Petra Chaloupková rozebrala několik hrdinek z hlediska sexuality či morálky a odhalila totožné stereotypy v umělecky progresivních i komerčních titulech. Martin Kos analyzoval „historický velkofilm“ Plukovník Švec (1929). Snímek, který se obvykle ocitá ve stínu konkurenčního Svatého Václava (1929), byl divácky úspěšnější a stejně tak pozoruhodný v uchopení tehdy stále živé legionářské legendy.
Ve svém textu se zaměřuji na žánr, jenž je v rámci prvorepublikové tvorby vnímán jako okrajový a jehož zlatá éra nastává teprve po zestátnění kinematografie. Počátky filmu pro děti jsou však tématem významnějším a rozsáhlejším, než se může zdát – kromě samotné produkce se týkají distribuce, přístupnosti, cenzury nebo kategorie rodinného filmu. Podobně bývají přehlíženy i počátky animované tvorby na úkor pozdějších světových úspěchů českých animátorů. Dita Stuchlíková se soustředila na reklamu ve vztahu k jejím americkým animovaným vzorům v čele s kocourem Felixem, jenž se stal hrdinou skupiny reklamních snímků Karla Dodala. Celé téma končíme tam, kde původně všechno začalo – u Jana Kříženeckého, jehož snímky ze sklonku 19. století považujeme za počátky české kinematografie. Jiří Anger ve svém textu přibližuje, jak lze k těmto zdánlivě prozkoumaným a jednoduchým filmům přistupovat ve 21. století.
Za ochotnou pomoc se zajištěním fotografií k tématu děkujeme Národnímu filmovému archivu, jmenovitě Kristýně Doležalové a Juraji Machálkovi.