Jaké filmy neminout ve Varech? Tady je 5 tipů
Celkový počet filmů v karlovarském programu poslední roky spíše klesá. Tradiční festivalová dilemata nicméně zůstávají. Jaký film si vybrat? A na který vystát dlouhou frontu? Vždycky je to trochu věštění z křišťálového glóbu. Inspirovat se můžete následujícími pěti tipy napříč různými sekcemi. Čeká vás u nich když ne omračující, tak alespoň nevšední zážitek.
Až na věky (r. Lilja Ingolfsdottir, Norsko 2024)
V hlavní soutěži sázím na jistotu. Severské filmy bývají uhlazené a zručně vytvořené, loňská startupová satira Hypnóza (cena pro nejlepší mužský herecký výkon na 57. KVIFFu) toho byla pěknou ukázkou. Letos na pozici spolehlivého soutěžního titulu aspiruje pozdní debut norské režisérky Liljy Ingolfsdottir, produkčně zaštítěný renomovanou společností Nordisk. Až na věky slibuje být dramatem ženy, která se po nenadálém rozvodu ocitne v krizi… a lze úspěšně předpokládat, že ji tato složitá životní situace nakonec nějak posílí. Nevím, jestli mi tento film o vztazích řekne něco zásadně nového, tak nějak ale tuším, že mi v něm bude dobře.
Grand Tour (r. Miguel Gomes, Portugalsko, Itálie, Francie 2024)
Na žádný film z karlovarského programu se netěším víc – nový Gomes je vždycky svátek. Po pandemické hříčce Évonprs deníky přichází jeden z nejoriginálnějších současných vypravěčů s dobovou černobílou romancí, jíž by ani tentokrát neměl chybět lehký metafikční dotyk. S Grand Tour se navíc Gomes po dlouhých dvanácti letech vrátil do hlavní soutěže některého z tří největších mezinárodních festivalů – a na květnových Cannes zároveň získal cenu za nejlepší režii. Portugalský režisér má dar skloubit hravost, poetičnost a sofistikovanost jako nikdo jiný. A já nevylučuju, že na tento film zajdu víckrát než jednou.
Lidé v zimním spánku (r. Anna Cornudella Castro, Španělsko 2024)
V sekci Imagina mě vedle obligátního chodeckého Tsaie Ming-lianga a dalších prověřených experimentálních autorů zaujal debut Anny Cornudelly Castro, který patřil k jednomu z letošních vrcholů berlínské paralelní sekce Forum. Atmosféricky vychýlený snímek, v němž lidé údajně mluví s kravami a schovávají se v kapradiní, mi vzdáleně připomíná některé z radikálnějších úletů Denise Côtého. Věřím ale, že španělská režisérka není žádným epigonem a okouzlí mě dosud nepoznanou směsí mámivých hibernačních šíleností. Jeden z uživatelů databáze Letterboxd o zážitku z filmu napsal, že po zhlédnutí se jeho buňky usmívaly a kosti se zdály být lehčí. No, kdo by tohle nechtěl pocítit na vlastní čočík.
Od marca do mája (r. Martin Pavol Repka, Česko 2024)
V záplavě českých a slovenských filmů (jen v soutěžních sekcích jich je pět!) by mohl uniknout pozornosti křehce působící snímek Od marca do mája. A podle mě by to byla škoda. Vezměte si jen výchozí premisu. Kdy naposled jste viděli film o pětičlenné rodině žijící pod jednou střechou na slovenském venkově? Debut Martina Pavola Repky přitom rozhodně nevyhlíží jako běžné sociální drama, jakých ještě nedávno právě na Slovensku vznikalo plno. Dokumentárně laděnou formu tu sice očekávat můžeme – film se ostatně v traileru prezentuje slovem „pozorování“. Místo typické syrovosti a bezútěšnosti ale snímek vyzařuje pochopení, něhu a sounáležitost.
Přímá akce (r. Guillaume Cailleau, Ben Russell, Německo, Francie 2024)
Při čtení anotace k tomuto filmu jsem si vzpomněl na víc než dvou a půl hodinový etnografický dokument Olanda (2019) o jihokarpatské komunitě sběračů hub a lesních plodů. Přímá akce se v podobném duchu a v ještě rozměrnější stopáži (212 minut) noří do ekologicky žijícího společenství poblíž bažin na severozápadě Francie. A podle nadšených ohlasů, které provázely film od jeho berlínské premiéry, prý vcelku dlouho nemáme důvod se domnívat, že jde o skupinu aktivistickou. Tedy o skupinu, která by si v mediální zkratce patrně vysloužila nálepku „radikální“ či „ekoteroristická“. Dlouhé, trpělivě vystavěné observační filmy, mezi něž by měla patřit i Přímá akce, naštěstí takové zkratky odmítají. A co víc, mohou proti nim sloužit jako vakcína či protilék.